Shadows Behind You // h.s.

II. The Little Hero

Jemně mě hladil po zádech, šeptal uklidňující slova a snažil se mě zklidnit.

„Madison, měla bys jít domů a odpočinout si. Cítím, že jsi unavená," zašeptal tiše blízko mého ucha. Přikývla jsem, sotva znatelně, na souhlas.

Když mě pustil ze svého objetí, znovu jsem se zahleděla do jeho zvláštních, okouzlujících očí. Nikdy předtím jsem neviděla něco takového – dokonce ani tátovy modrozelené oči se nemohly rovnat té neobvyklé hloubce, která z těch jeho vyzařovala. Ty jeho byly jedinečné, téměř hypnotické.

„Zlatíčko," promluvil měkce a pousmál se, „vím, že moje oči mají zvláštní barvu, ale je trochu nepříjemné, když se do nich tak vytrvale díváš," přesto, že jeho slova zněla jako výtka, jeho úsměv mi naznačil, že je bere s nadhledem.

„Omlouvám se," zamumlala jsem a rychle sklopila pohled k zemi. Styděla jsem se za svou troufalost.

Naše krátké ticho přerušilo příchod dalších čtyř mužů. Vypadali podobně staří jako on a jeden z nich nesl Bayley v náručí. Její tělo bylo bezvládné, ale její klidné dýchání mě alespoň trochu uklidnilo. Přesto se mě zmocnil strach.

„Co jste jí udělali?" vyhrkla jsem, můj hlas rozechvělý a plný obav. 

Všechny pohledy se rázem obrátily na mě a místnost naplnilo tísnivé ticho. Cítila jsem, jak mě opět přemáhá úzkost.

„Jen si na chvíli zdřímne, lásko," prohlásil muž, který ji nesl. Jeho hlas byl klidný, až skoro hravý, ale v jeho slovech byla zvláštní tíha.

„Ptám se, co jste jí udělali!" vyhrkla jsem ostře. Někdy mluvím dřív, než si to pořádně rozmyslím, a teď se to stalo zrovna v nejhorší chvíli – na toho nejděsivějšího člověka, jakého jsem kdy potkala.

„Ale, ale... koťátko vystrkuje drápky," zasmál se jeden z mužů pobaveně a obrátil pohled k Harrymu, který stál přede mnou. „Harry, měl by sis ji trochu zkrotit, než si ublíží... nebo než to budu muset udělat já," dodal výsměšně. 

Zvedla jsem pohled k Harrymu. V očích jsem musela mít strach, protože na mě jen klidně pohlédl a povzbudivě se pousmál.

„Nech ji na pokoji a věnuj se radši své nové hračce," řekl Harry rázně, s patrným hněvem v hlase. Přitom se ke mně přiblížil o krok.

Instinktivně jsem o krok ucouvla, ale nešikovnost se mi opět vymstila. Narazila jsem zády do lavice a sesunula se celou vahou na chladnou podlahu. Jakmile jsem se pokusila zvednout, ostrá bolest v kotníku mi zabránila v pohybu. S obličejem zkřiveným bolestí jsem poznala, že s pravým kotníkem není něco v pořádku.

Harry ke mně okamžitě přiběhl a dřepnul si vedle mě. Jeho tvář najednou ztratila ten ledový výraz, který jsem u něj předtím viděla, a v očích měl... starost? To mě zmátlo ještě víc než celá tahle situace.

„Sakra, bolí tě něco?" zeptal se mě tichým, ale naléhavým hlasem, zatímco zkoumal můj obličej a následně nohu.

„Kotník," zašeptala jsem, slzy mi tekly po tvářích jako vodopády. Bolest byla nepříjemná a vytrvalá.

Harry si prohlédl můj kotník a povzdechl si. Nevypadalo to na zlomeninu, ale byl jasně naražený nebo vymknutý.

„Neboj, zlato. Bude to dobré. Nehýbej s tím. Najdu něco, čím to zpevníme, a pak tě odvezu domů," prohlásil rozhodně a začal se rozhlížet po místnosti. Evidentně hledal lékárničku.

„Ve školních kabinetech by měla být lékárnička," poradila jsem tiše, když jsem viděla jeho zmatený pohled.

Přikývl a rychle se zvedl. V mžiku byl pryč, pravděpodobně zamířil k některému kabinetu. Zatímco Harry zmizel, obrátila jsem se na ostatní muže, kteří stáli opodál. Jejich pohledy mě znervózňovaly. Na lavici kousek od nás ležela Bayley, pořád bez hnutí.

Až teď jsem si uvědomila, že škola byla úplně prázdná. Nikde nikdo, kromě postarší vrátné a jedné nevrlé uklízečky, kterou jsme zahlédly cestou. Chodby zely prázdnotou, ale nepřišlo nám to zvláštní – spíš jsme si myslely, že už začala hodina a my jen přišly pozdě.

„Proč je celá škola prázdná, když je pondělí?" prolomila jsem ticho a otočila se k jednomu z těch mužů, očekávajíc odpověď.

„Udělali jsme poplach," začal jeden z nich, ten, co klečel vedle mě. „Rozšířili jsme zprávu, že do vzduchu unikl nebezpečný plyn. Všichni se přesunuli do krytu pod školou... no a pak jsme je tam zamkli."

Překvapeně jsem na něj pohlédla. „A co když má někdo klaustrofobii?" vypadlo ze mě, i když jsem si hned uvědomila, že to byla poněkud hloupá otázka.

„Tak má prostě smůlu," prohodil lhostejně ten, co dřív nesl Bayley, a jeho odpověď vyvolala výbuch smíchu. Jejich chladnokrevný humor mě zaskočil, ale když jsem viděla ostatní se smát, nervózně jsem se k nim přidala. Možná ze strachu, možná proto, abych mezi nimi nebyla terčem.

„Co je tu tak vtipného?" ozval se Harry, který právě vstoupil do místnosti s červenou lékárničkou. Jeho pohled zkoumal situaci, zatímco ostatní muži přistoupili k němu.

„Ale ničemu," odpověděl černovlasý muž s uličnickým úsměvem a střelil po mně pohledem, než se připojil k ostatním. Ti mezitím otevírali lékárničku a začali se dohadovat, čím by mi mohli kotník zpevnit. Nakonec každý z nich popadl nějaký obvaz a společně se vrhli mým směrem. Na chvíli mě přepadl strach, že na mě spadnou, a kotník nebude to jediné, co mě bude bolet.

„Tak si zvedni tu svoji hnátičku," prohodil černovlasý posměšně a naznačil mi, abych nohu nadzvedla.

Opatrně jsem se pokusila jeho pokyn splnit, ale Harryho hlasitý příkaz mě zarazil: „Ne! Nezvedej to! Neposlouchej toho idiota!" křikl od katedry a zamířil ke mně s injekcí v ruce. Jehla v jeho ruce mě vyděsila natolik, že jsem se pokusila po zadku posunout pryč, ale narazila jsem do něčeho pevného. Nebo spíš někoho.

Brunet za mnou mě chytil pevně za ramena, aby mi zabránil v pohybu. Cítila jsem jen lehké štípnutí v paži, a pak všechno začalo mizet. Poslední věc, kterou jsem vnímala, byl Harryho hlas.

„Dnes o půlnoci budeš konečně má,"

______________________________