Shadows Behind You // h.s.

III. Nightmare

Probudila jsem se na staré, špinavé matraci v zapadlé místnosti, která vypadala, že už dlouho nebyla použita. Než si mé oči zvykly na tmu, zírala jsem do prázdna a pokoušela se pochopit, co se děje. Po chvíli jsem se podívala na své končetiny a zjistila, že jsou pevně svázané silným lanem. Vydala jsem křik, co mi hlas ještě stačil:

„Pomoc! Je tady někdo?" volala jsem, ale můj hlas se zlomil, jak mi vyschlo v krku.

Z hluboké tmy jsem zaslechla kroky, které se přibližovaly. Poté zvonivý zvuk klíčů, následovaný cvaknutím zámku a strašidelným skřípěním dveří, které mi projelo po zádech jako ledová jehla.

„Dobré ráno, kotě," řekl známý hlas muže, který přinesl Bayley do třídy.

„I might never be your knight in shining armor. I might never be the one you take home to mother..."

„Kdo jste?" zeptala jsem se chraplavě, snažíc se přitom udržet klid.

„To tě nemusí zajímat, zlato," odpověděl suše, aniž by se na mě podíval. Zrak mu sklouzl k něčemu vedle mě. Otočila jsem se a ztuhla, když jsem uviděla tělo své kamarádky. Srdce se mi na okamžik zastavilo.

„But if you like causing trouble up in hotel rooms, and if you like having secret little rendezvous..."

Nehýbala se. Její hrudník se nezvedal, pleť měla nepřirozeně šedou. V hrůze jsem se překulila na kolena, plazila se k ní, ruce i nohy stále svázané. Když jsem se dostala blíž, opatrně jsem jí otočila na záda a uviděla díru po kulce na jejím čele. Úlekem jsem s sebou trhla, sesunula ji ze svého klína a začala křičet.

Zlověstný smích muže mi zněl v hlavě jako ozvěna. V jeho očích jsem viděla něco, co mi mrazilo krev v žilách.

„Ne, prosím... To není možné... Jak jste mohl...!?" 

_______________________________

„I might never be the hands you've put your heart in, or the arms that hold you any time you want it..."

„Maddy, neboj se, už jsi doma," ozval se ten známý, uklidňující hlas mého nevlastního otce Cola.

„Byl to jenom zlý sen. Neboj se," chlácholil mě a já stále vstřebávala vše, co se stalo. Nebo vlastně nestalo, protože to byla jen noční můra.

„Cole, kde je Harry? Já byla ve škole a teď jsem tady, a zranila jsem se, protože jsem se lekla," ptala jsem se, přitisknutá k jeho hrudi, zatímco mi po tvářích stékaly slzy, které se vsakovaly do jeho černého, volného trička.

„Neboj se, Styles nám dal ještě týden na to, aby se ti ta noha zahojila. Potom ho vyplatíme a všechno bude jako dřív. Jo, ještě ti volala Bayley. Nechtěl jsem to zvedat, tak jí zavolej, ať o tebe nemá strach, ano?" řekl.

„Dobře, zavolám jí," odpověděla jsem nejistě, čekajíc, až Cole opustí můj pokoj.

Vytočila jsem číslo své nejlepší kamarádky, přičemž mi při vytáčení prolétla hlavou vzpomínka na ten děsivý sen. Z toho pocitu mě zamrazilo, stejně jako ve snu.

„Kámo, jsme v háji!" křičela Bayley do telefonu a já se tiše zasmála nad tím, jak je dneska stručná.

„Jo, to teda jo," vyšlo ze mě s těžkým povzdechem. Na nic lepšího jsem se v tu chvíli nezmohla.

„Kde vlastně jseš?" ozvalo se z telefonu.

„Ehm, doma, v posteli," odpověděla jsem a nechápala, proč se mě na to ptá.

„Vykonávám úplně stejnou činnost," zasmála se, ale do smíchu se mi vůbec nebylo. Cítila jsem, že nejsem úplně v bezpečí.

„Nevíš náhodou, jak jsme se sem dostaly?" zeptala jsem se.

„Nemám tucha," odpověděla stručně a znovu se zasmála.

„Nápodobně," dodala jsem.

„Rodiče říkali, že jim dal Harry ještě týden na zaplacení dluhu. Prý to vše zaplatí a vše bude zase v pořádku," řekla jsem s úlevou. „Takže asi ani nemusím utíkat, protože jsem v suchu," dodala jsem.

„Kdo je Harry?" zeptala se Bayley, ale hned pokračovala, „nebo víš co, je mi to vlastně jedno. Nerada ti kazím iluze, ale slyšela jsem, že tvůj táta a ten můj se o tom bavili přes telefon. Vymýšleli plán, protože ty prachy prostě nemají," řekla vážně.

„Jsi si tím jistá? Proč by mi lhal?" zeptala jsem se překvapeně. Myslela jsem si, že Cole by mi nikdy nelhal.

„Jo. Nechceš se za chvíli někde sejít? Můžeme si o tom promluvit..." zeptala se.

„Klidně, ale kde?" zeptala jsem se.

„Na našem tajném místě?" navrhla.

„Tak za pět minut?"

„Za pět minut," odpověděla.

Ukončila jsem hovor a rychle odhrnula peřinu. Podívala jsem se na svůj bolavý kotník a uvědomila si, že dojít na naše tajné místo nebude tak snadné. Pokusila jsem se na nohu postavit a k mému překvapení, to nebylo tak bolestivé. Kotník jsem měla obvázaný, takže to nebylo tak špatné.

Přistoupila jsem ke skříni, vytáhla bundu a šálu. Bylo září, a i když ještě nebyla velká zima, rozhodně to nebylo jako v létě. Na sobě jsem měla stále to oblečení, které jsem měla ve škole, takže nebylo potřeba se převlékat. S lehce bolestnou grimasou jsem sešla schody a vydala se k vchodovým dveřím, kde si mě všimli máma s Colem.

„Kam prosím tě jdeš? Máš přece ležet!" okřikla mě máma, ale na její výčitky teď opravdu nemám čas. Jde mi o víc než jen o tohle a až bude vše zase jako dřív, může mi vynadat.

„Jdu za Martinem," zalhala jsem. Už jim nevěřím, stejně jako svému vlastnímu otci. Nezajímám se o něj, je to jen bezcitný alkoholik a gambler. Nikdy mu na mě nezáleželo.

Vyšla jsem ven z domu, a do tváře mě zasáhl chladný podzimní vítr. Miluju podzim, a tak mi tohle počasí vůbec nevadí. Právě naopak, mám ráda skákání do hromad listí, ten neposedný vítr, barevnost listí, které se stále drží na stromech.

S nejistým krokem jsem došla k vchodové brance, kde mě čekalo nemilé překvapení v podobě dvou neznámých mužů.

„Ehm, dobrý den," pozdravila jsem je a čekala, že něco řeknou, ale oni mě zastavili, a jeden z nich konečně promluvil:

„Kam chcete jít?" To snad ne, to musí být Harryho lidi. Proč by se mě jinak ptali, kam jdu?

„Jdu za svým kamarádem Martinem O'Conellem. Potřebujete ještě něco?" začala jsem být opravdu nepříjemná, protože mě štvalo, že jsem tady zavřená jako pták v kleci.

„Ne, slečno, ale musíme jít s vámi, jakožto vaše ochranka," řekl jeden z nich, čímž mi definitivně zkazil plány.

Po chvíli pomalé chůze mě ale napadl geniální plán, jak se jich zbavit. Vzpomněla jsem si, že v kapse bundy mám pepřový sprej pro případ nouze...

_________________________

V mediích máte Madison.