Jamie to myslel dobře, ale já jsem si nebyla jistá, jestli tohle chci. Vzhledem k tomu, že pospíchal k autu, doběhla jsem ho a posadila se na místo spolujezdce.
,,Kam chceš jet?"
,,Ty to moc dobře víš."
Nadechla jsem se a neřekla ani slovo. Možná měl pravdu a Brooke si to zasloužila vědět. Také bych nechtěla být s někým, kdo by ublížil mojí sestře a od toho bastarda nemůžu čekat nic dobrého. Co kdyby mu přeskočilo a ublížil by i jí. Odpustila bych si to někdy?
Nejtěžší na tom všem bylo sledovat mojí sestru, jak spokojeně a nadšeně pobíhá okolo Camerona. Ten neměl kam jít a paradoxem se pro něho stala útočištěm moje vlastní rodina.
Počkali jsme až odjedou a Jamie vystoupil. Já postávala za ním a neměla odvahu se znovu postavit svým rodičům. Zůstala jsem stát u branky a nedokázala jsem udělat ani krok navíc.
Ze dveří vyšel otec a i na dálku nešlo přehlédnout, jak mu stoupnul krevní tlak, sotva mě uviděl.
,,Co tu zase chceš?" podíval se na mě.
,,Tentokrát s vámi chci mluvit já." Postavil se mu Jamie čelem a pevným hlasem.
,,Nevím, co tu chcete, ale nemám čas."
,,Nedržím vás na víc jak pět minut. Možná by vás něco zajímalo."
Jamie se po mně ohlédl, když vcházel do dveří toho domu, který ve mně vyvolával tak smíšené vzpomínky. Tady jsem udělala první kroky, slyšela jsem smích svojí sestry, když okolo pobíhala s panenkami nebo jsme tu lezli po stromech. Tolik krásných vzpomínek, když jsem procházela zahradou. Prsty jsem mapovala kůru stromů, jako bych si chtěla vrýt do paměti ty vzpomínky ještě hlouběji.
Ten jejich rozhovor nebyl rozhodně na pět minut. Jamie byl uvnitř o dost déle. Posadila jsem se do zahradního altánu, který tu dřív nestál. V zakouřeném krbu byl ještě popel a neshořelé dřevo, když jsem zaslechla otevírající dveře.
Prudce jsem vstala, když ke mně mířil můj otec. Nikdy v životě jsem ho neviděla plakat, ale tentokrát měl rudé oči, které se dívaly mým směrem.
Jamie za ním jen posmutněle kráčel a když se naše pohledy střetly, kývnul na mě a snažil se o mírný úsměv. Jako by mi chtěl říct, že všechno bude v pořádku.
Ta vzdálenost, kterou se otec snažil překonat od domu k altánu byla nekonečná. Čím blíž mi byl, tím víc jsem viděla jeho ztrápený výraz. Slzy nestačil utírat až došel ke mně. Pohlédla jsem mu do očí a on mě objal. Vážně se to stalo? Čas jako by se zastavil.
Otec nic neřekl. Jen mě k sobě tiskl a plakal jako malý kluk.
,,Já vím, že mi to nikdy neodpustíš a ani já si to do smrti si to neodpustím. Kdybys mi to jen tenkrát řekla..."
,,Na tom už nezáleží."
,,Kdo ti to udělal? Jamie mi to nechtěl říct. Zlomím mu vaz!" Odklonil se ode mě, aby mi viděl do tváře a já mezitím děkovala Jamiemu pohledem.
,,To už je jedno. Odpustila jsem mu a stejně tak i tobě."
Možná to říkala moje ústa, ale srdce to tak necítilo. Toho grázla budu nenávidět do konce svého života a pokaždé, když se na otce kdykoliv podívám, ucítím tu pachuť krve v ústech, když mě bezostyšně bil, zatímco moje máma plakala a sestra orodovala za můj život.
Jamie si možná myslel, že dokončím, co začal, ale já jsem mlčela. On to tušil, proto o Cameronovi nic neřekl. Jen otci objasnil, že tenkrát nebyla moje vina, že jsem otěhotněla.
Máma přišla až odpoledne a byla neuvěřitelně šokovaná, když nás tři viděla se sklenicí vína a úsměvem na tváři.
,,Co se tu děje?"
,,Křivdili jsme naší holčičce." Opět se otci draly slzy do očí.
Vzal mámu okolo pasu a šel s ní do kuchyně, aby jí vše vysvětlil. Jamie se mezitím na mě mile usmál.
,,Takže když je pozvu na večeři k mým rodičům, přišli by?"
,,Snad ano."
,,Zlobíš se na mě?"
,,Ne. Sice už to nikdy nebude jako dřív, ale děkuju ti."
,,Na poslední chvíli jsem si to rozmyslel. Měla bys to být ty, kdo jim poví kdo ti tak ublížil a vlastně jsem se tak trochu styděl vyslovit, že je to můj brácha."
,,Já ti rozumím. Tohle zatím stačí."
,,Však uvidíme, jak dlouho se na tohle vydrží Cameron dívat. Možná je to grázl, ale svědomí někde hluboko má."
,,Myslíš si, že toho nechá sám?"
,,Já už si o něm netroufám cokoliv říkat. Ještě do nedávna bych za něho dal ruce do ohně a podívej se, jak jsem ho neznal."
Máma vždycky byla ta slabá a musela dělat všechno podle otce. Věděla jsem, že kdyby mohla, rozběhla by se za mnou a byla by mi oporou, ale otec by to nedovolil. Proto jsem tam ráda zaplula do jejího objetí. Tiskla mě k sobě jako by ze mě chtěla vymačkat všechno zlé. Přes slzy jsem neviděla jak moc za těch pár let zestárla. Vrásky okolo očí se prohloubily a pytle pod očima zvýraznil úporný pláč. Oba se mi dokola omlouvali, ale nic to nezměnilo a nevrátilo.
Usmívala jsem se na ně, ale ta bolest a špatné vzpomínky se nadaly vymazat.
,,Rád bych vás pozval k nám domů a seznámil vás s mými rodiči." Nastoupil Jamie.
,,To vypadá na něco vážného?" uculovala se máma.
,,Jen večeře. Je toho dost, co byste si měli říct."
,,Už není nic. Nechci se vracet do minulosti. Už tu bude jen přítomnost a budoucnost." Dodala jsem.
Otec byl očividně rád, že jsem to přešla a nechtěla řešit ta krutá léta bez nich. Trápili bychom jeden druhého a to jsem nechtěla.
,,Ten přítel Brooke tu teď bydlí?" zeptala jsem se než jsme odcházeli.
,,Ano. Je to sympatický mladík."
,,A co vám řekl, proč odešel z domu?" vložil se do toho Jamie
,,Vy se znáte nějak lépe?" sjela nás máti.
,,Je to Jamieho bratr." Utrousila jsem posmutněle až si toho máma všimla.
,,Je s ním něco špatně? Vzpomínám si, že jsi tu před domem něco říkala. Že to není dobrý člověk."
S Jamiem jsme se na sebe podívali a on se rozhodl mlčet.
,,Je s ním Brooke spokojená?"
,,Vypadají šťastně, proto se divím, že se na něho tak tváříš."
,,Vlastně jsem ho znala ze školy. Byl to idiot, ale snad už se změnil." Ucítila jsem Jamieho pohled, který jsem zazdila čučením do podlahy.
,,Lidi se mění." Pohladila mě máma po vlasech, jako by se mě nemohla nabažit.
