Ačkoliv jsem se tomu bránila, nedalo se nic dělat a Jamie mi musel pomoct z auta. Snažila jsem se ze všech sil a zdála se být statečná, ale to nestačilo. Cítila jsem se, jako bych tam ten nůž měla ještě pořád zapíchlý. Jeho ruka mě chytla pod paží až sklouzla na lopatky, aby mě dostal z auta. Zaúpěla jsem bolestí a zárověň jsem si plně uvědomovala, že se mě dotýkal víc než jsem dokázala snést.
Tolik jsem se snažila si to nepřipouštět a zůstat v klidu, že jsem na to musela myslet víc než na tu ránu. Sotva jsme minuli vchodové dveře, už jsem se sápala po holé zdi nemocnice, abych se mu vymanila ze sevření.
,,Bonnie? Dovedu tě až ke dveřím."
,,Dost! Už na mě nesahej."
Z mého jednání a výrazu mu muselo dojít, že to nebylo nic úplně osobního, ale moje panická hrůza z mužů. Nejhorší na tom všem bylo, že se ke mně rozeběhl obtloustlý lékař před čtyřicítkou a jako první mě vzal za ruku. Uškubla jsem a zmocnila se mě ještě horší panika než když mě svíral Jamie.
,,Nedotýkejte se mě."
,,Slečno, já vám chci jen pomoct. Jste zraněná."
,,Radši tady umřu."
Doktor se nechápavě podíval na Jamieho a ten vzápětí vše objasnil.
,,Potřebujeme ošetřující lékařku."
,,Jaký je problém?" nechápal doktor.
,,Řekněme, že na sebe nenechá sáhnout žádného muže."
Doktor to konečně pochopil a odběhl pro lékařku. Vděčně jsem se po Jamiem ohlédla a konečně mohla dýchat, když jsem nad sebou slyšela vlídný ženský hlas.
Ránu mi zašili a ačkoliv si mě tu chtěli nechat na pozorování, rázně jsem odmítla, protože tady jsem byla na ráně mnohem víc než doma.
Nastal čas, aby se ten bastard dozvěděl, kdo jsem...
,,Jseš si jistá, že tu nechceš zůstat?"
,,Ne. To bych tady mohla taky chcípnout. Takovou radost mu neudělám." nenávistně jsem se nadechla.
,,Ten chlap ti ale nic neukradl, tak proč tě bodl?" vzhlédla jsem mu do zmateného obličeje.
,,Tobě nic nedochází?" pousmála jsem se jeho otázce.
,,Nemyslíš si, že tohle byla práce..." náhle utichl.
,,Bojíš se to říkat nahlas?"
,,Byl to Cameron?" zatvářil se jako by ho to snad bolelo, když vyslovoval jeho jméno.
,,Já se ale už nenechám, vrátím mu to i s úrokama, bastardovi."
,,Pojď odvezu tě."
,,Nejdřív s ním chci mluvit. Zavolej mu, že máš pro něho překvapení. Kde ten grázl je?"
,,Bude doma, ale bylo by lepší, kdyby ses trochu zotavila, ne?"
,,Neříkej mi, co mám dělat. Tohle je oproti tomu, co mi udělal tenkrát nic. Takže mě odvez za ním nebo mi dej adresu a já si ho najdu."
Cestou do toho hnízda hříchu se setmělo a dorazili jsme až docela pozdě. Jamie mi nabídl svojí ruku, ale nepřipadalo v úvahu, že bych si nechala pomáhat. S velkou námahou jsem vystoupila z auta a na Jamiem bylo vidět, že mu to bylo proti srsti. Tohle všechno okolo Camerona mu bylo proti srsti.
Otevřel mi dveře a já s nádechem vystoupila.
,,Tak mi ho zavolej a já pak hned vypadnu." lítostivě se mi podíval do očí, ale já jsem hned uhnula pohledem k přicházející postavě.
,,Máme návštěvu?"
Nečekaně jsem poznala Anthonyho přímo naproti nám. Trochu vyděšeně jsem se podívala na Jamieho a ten se mírně naklonil.
,,Plán B. Důvěřuj mi." nechápala jsem.
Jamie nasadil úsměv a hrnul se k otci.
,,Jo. Přivedl jsem Bonnie na večeři. Po tom všem, co se stalo by se patřilo, aby se jí Cameron omluvil." oba se na mě podívali.
Omluva od Camerona? Chtěla jsem se tomu zasmát. Nežádala jsem jeho omluvu, ale rovnou trest smrti. Každopádně jsem přistoupila na Jamieho plán B.
,,Pane Slighte, původně jsem nechtěla chodit, ale Jamie na tom trval. Nakonec se nic nestalo." popošla jsem a musela se bolestivě chytit za bok.
,,Jste v pořádku?"
,,Ale ano, jen malá nehoda." nasadila jsem falešný úsměv.
Došli jsme do jídelny a přivítala jsem se s nejmladší členkou rodiny.
,,To je moje sestra Mallory." polilo mě horko a Jamie si toho všiml.
Zatajila jsem dech, sotva jsem to jméno zaslechla. Jméno té prokleté jachty.
