Hledala jsem snad všude a byla jsem už bezradná. Nechala jsem se taxíkem odvézt do domu Slightových, jestli se něco dozvěděli, ale Anthony s Mallory jen seděli v obývacím pokoji a s mobilem v ruce čekali na zprávy.
,,Ještě nic?"
,,Ne. Na polici můžeme až zítra. Ještě je příliš brzy." odvětila Mallory a Anthony se naštvaně podíval za mě.
,,To je tvoje chyba, zmetku!" vyskočil na nohy a zlobu věnoval Cameronovi, který měl v ruce kufr.
Napětí se dalo krájet, ale naštěstí se otevřely dveře a stál v nich Jamie. Všichni jsme si oddychli. Vypadal podnapile, ale zdravě a v pořádku. Dávala jsem si to trochu za vinu a tak jsem ho prostě musela nekontrolovatelně obejmout.
,,Jsi v pořádku? Proč jsi nám nezvedal telefony? Měla jsem strašný strach, že se ti něco stalo." líbla jsem ho na tvář, ale on byl úplně chladný.
Když jsem vzápětí dostala pár facek příchodem Hope.
,,Byli jsme spolu, volala mi Tamara, že ho pohřešujete, tak jsem ho přivezla."
Jamieho oči mě úplně ignorovaly a raději se podíval na Camerona. Pustila jsem ho a bylo mi do pláče. Všechno uvnitř se mi svíralo a chtěla jsem křičet. Nedokázala jsem dýchat, když se tohle stalo. On byl s Hope a na mě zanevřel. Stačilo mu jen říct pár slov a už to vzdal. Takové zklamání jsem jen ztěžka polkla.
Otočila jsem hlavu na Camerona a musel si ten pohled užívat. Jak ho to muselo hřát u srdce, že mě i samotný Jamie začal ignorovat. Tohle byl konec a pro mě jako pár facek.
Vyběhla jsem z domu a snažila se zhluboka dýchat. Za sebou jsem zaslechla kroky a naivně jsem si myslela, že to byl Jamie.
,,Pohádali jste se kvůli mně?" snažila jsem se marně utírat si slzy a zachovat klid.
,,Co je ti do toho? Zničil jsi všechno a vždycky to tak bude."
,,Bonnie, mrzí mě to."
,,Cože? Tebe něco mrzí? Jsou to lži. Nemrzí tě to, naopak z toho máš radost. Tohle jsi chtěl už od začátku."
,,Myslíš, že jsem chtěl odejít z domu? Jak se podívat vlastní rodině do obličeje?"
,,Jde ti jen o to, že nemáš kam jit?"
,,Bonnie, každý člověk se brání jinak. Tohle byla moje obrana. Nemůžu ti dávat za vinu, že jsem musel odejít nebo že mě moje rodina nenávidí."
,,Představ si to, že jsme skončili stejně. I moje rodina mě nenávidí a ani po letech to nedokáže přejít. Vlastní sestra mě nepoznává a Jamie se zlobí. Ani se mu nedivím."
,,Myslí si, že jsi ho podvedla?"
,,Myslí si to nejhorší."
,,Bonie, věř nebo ne, ale tohle jsem nechtěl. Jamie tě miluje a dneska vypadal šíleně. Nenávidí mě."
,,Nezaslouží si to."
,,Ty sis to taky nezasloužila."
,,Na tohle už je pozdě. Tvoje lítost je mně i tvojí rodině k ničemu."
,,Mohla bys řídit? Já to nedokážu." podal mi klíčky.
,,Já s tebou nikam nepojedu."
,,Nechci brečet před domem svýho táty."
,,Co? To ti to všechno došlo až když tě otec vyhodil?"
,,Bonnie, prosím, dlužím ti hodně. Já vím, že si nezasloužím ani těch tvých pár slov, ale slibuju, že to napravím."
,,Ty už nic nedělej, Came. Zklamal jsi už všechny dost."
Nikdy by mě nenapadlo, že si od něho vezmu klíčky od auta a slituju se. Seděl na místě spolujezdce jako hromádka neštěstí. Samozřejmě, že ho muselo štvát, že ho rodina vyhodila a neměl kam jít.
,,Odvez se domů a nech mě před barákem."
,,Nemyslíš si, že ti povím, abys šel k nám, protože to se nikdy nestane."
,,Já vím, že mi to nikdy neodpustíš. Chápu tě. Neodpouštěj."
Tahle noc byla jedna z nejhorších za poslední roky. Nic tak depresivního jsem ještě nezažila. Nebyla jsem si jistá, jestli s Hope něco měl nebo s ní jen přišel. Jak to říct Brooke a jestli je to Cameronovi opravdu líto? Usnula jsem až pozdě s práškem na spaní v sobě.
Lexie mě vzbudila ranní kávou a čerstvými sušenkami. Po tom příšerném dni konečně něco k jídlu, co jsem s radostí pozřela.
,,Bonnie, proč mi nic neříkáš? Myslela jsem, že jsme kamarádky, ale ty se celou dobu trápíš sama. Určitě ti pomůže, když si o tom se mnou promluvíš."
,,Co chceš slyšet?"
,,Jamie?"
Nadechla jsem se a tohle téma jsem zrovna opravdu nechtěla otevírat.
,,Popovídáme si večer, já teď spěchám do práce." nacpala jsem si ještě sušenku do pusy a vklouzla do kabátu.
Kdybych na schodech potkala mamuta nebyla bych víc překvapená jako v tu chvíli. Seděl tam Cameron s opřenou hlavou o zeď a spal.
,,Came? Co tu děláš?" zacloumala jsem s ním.
,,No já...v autě byla šílená kosa, tak jsem sem prošel s nějakým tvým sousedem."
,,Ty jsi tu spal?"
,,Doufám, že z toho máš radost. Nějak nemám kam jít."
,,Rozhodně bych nečekala, že bys spal tady na schodech." prošla jsem okolo něho.
,,Já vím. Jdeš do firmy?" doběhl mě ke vchodovým dveřím.
,,Jo a co?"
,,Hodím tě."
,,Nechci od tebe nic, Came." otevřel mi dveře jako nějaký gentleman.
,,No tak říď ty." podával mi klíčky s mírným úsměvem.
,,Nerozuměl jsi mi? Nechci už od tebe nic."
,,Kdybych ti měl vrátit to, co jsem ti udělal, tak bych ti do smrti sloužil. Takže jedna cesta tě nezabije."
,,A popovídáme si o Brooke?"
,,O čemkoliv chceš..."
,,Tak naval klíčky." nastavila jsem dlaň.
Usmál se na mě a položil mi na otevřenou dlaň klíčky od jeho auta.
,,Podívej se, jestli myslíš vážně to, že je ti to líto, tak bys z toho mohl vynechat mojí sestru, ano?"
,,Připomíná mi tě. Když jsi byla na střední v prváku. Přesně ten pohled a úsměv."
,,Na to jsem se tě neptala. Skončíš to s ní."
