Střípky času

Problém

Mám takový problém. Mám kamaráda, budeme mu říkat třeba Evžen. Kdyby jste mi řekli dva roky zpátky, že z nás budou něco jako nejlepší kámoši a já mu budu radit ve vztahu. Tak se vám upřímně vysměju do obličeje. Abych vás uvedla do děje. Nadávali jsme na sebe, nedokázali jsme spolu být na jedný autobusový zastávce natož v místnosti, jednou mi dokonce skoro zlomil ruku 🤷. Co na to říct... Asi jsem trošku provokovala... No dobře. Trošku víc, ale to je jedno. Rok a půl zpátky jsme si všechno vyříkali a teď jsme ve stádiu, kdy jsme skoro přátelé. Řekla bych že vlastně přátelé. Pomáháme si, bráníme se navzájem, radíme si, nenecháme druhého ve štychu a prostě si rozumíme jako s nikým jiným. Bohužel nic není růžový a tohle přátelství už vůbec. Evženovi se líbí jedna dívka, ale ona ho pravděpodobně nemá vůbec ráda. On je trošku psychicky slabší, takže se začal sebepoškozovat. Časem jsem mu vysvětlila že když ho něco bude trápit že jsem tu pro něj a hlavně ať už to neudělá. Neudělal. Jenže nedávno ho ta holka poslala někam a bohužel to došlo do stádia, kdy se chystal prostě skončit se svým životem. Má u sebe jenom mě. Jsem jediný člověk co o jeho problému věděl a nemohla jsem nic dělat. Bylo dvanáct v noci a bydlí několik kilometrů daleko ode mě. Takže jsem se prostě snažila zůstat v klidu a přes zprávy mu vysvětlit že mu za to ta holka nestojí a tak. Mám ještě jednu kamarádku a ta mi tohle pomáhá psychicky zvládnout. Když jsem jí řekla že to prostě nedávám a že nevím co mám dělat. Nechala si poradit od její mamky, která řekla že mám odejít dokud můžu. Že mě psychicky ten kluk zničí, že ti pro mě zkrátka je těžký a nebude se to lepší. Že je ve stádiu, kdy to nepřestane dělat a tím že u něj budu si ublížím ještě víc až to jednou dokončí. Ale já prostě nemůžu odejít. Abych všechny uklidnila řekla jsem že dobře a jakoby tu kapitolu uzavřela. Ve skutečnosti jsem ho pořád přemlouvala ať se opováží na sebe vůbec jenom sáhnout. Jenže mi to nepomohlo. Mohla jsem mu psát cokoliv, ale skončilo to zprávou "Sbohem" a bloknutím. V tu chvíli kdy tohle udělal, tak jsem nevěděla co mám dělat. Mobil jsem zamkla a jednoduše jsem nevěřila svým očím a tomu že to jde udělat. Začala jsem brečet a začala jsem aktualizovat messenger jestli mě odbloknul. Začala jsem uvažovat nad tím, že prostě asi v jednu ráno poběžím tři kilometry a ujistím se že je v pořádku. Neskutečně jsem se bála že si něco udělá. Vždyť já bych se nemohla nikomu podívat s klidem do očí, protože bych věděla. Že jsem nic neudělala a nemohla bych dělat že se nic neděje. Plus mínus za půl hodinky co jsem probrečela mi přišla zpráva: Promiň, měla jsi pravdu. Od něj. Od člověka díky kterému jsem se složila a brečela jako malá. Najednou jsem byla naštvaná. Byla jsem naštvaná proto, že jsem měla strach a jemu to bylo jedno. Bylo mu prostě jedno co se mnou bude, jak bych asi reagovala po zprávě že spáchal sebevraždu, jak bych s tímhle žila, jestli bych vůbec dokázala s tímhle žít. Prostě myslel jen na sebe. Takže nastala asi tří hodinová hádka, po které jsem ho varovala že má poslední šanci. Samozřejmě jsem věděla, že poslední ani z daleka není. Sebrala jsem jednoduše odvahu a tohle všechno řekla té mé kamarádce (to je ta moje nejlepší kamarádka. Spíš tedy přítelkyně). Ta mi řekla že to prostě takhle nejde. Jenže já jí neřekla všechno. Takže jsem musela s pravdou ven. Musela jsem jí říct že mě k němu něco táhne a já nevím co, že prostě sama nedokážu odejít, že mě bolí vidět jak si ublížuje ale že prostě odejít nemůžu. Nemám na to srdce. Že jsem se asi zamilovala. Proto nemůžu odejít. Nemůžu odejít protože bych ublížila sama sobě. Protože bych ublížila jemu. Neměl by nikoho a já bych taky nikoho neměla. Měla bych sice rodinu, kamarády ale neměla bych člověka kterého miluju. Zároveň už ale ani nevím, jestli mu pomáhám ve vztazích kvůli němu. Nebo kvůli sobě. To je mi stále záhadou. Je pro mě jako droga. Nemůžu se ho zbavit a nechci. Koluje mi v hlavě jako krev v žilách . Je to můj střed vesmíru, moje slunce. Nemůžu bez něj normálně žít. Je tu ale jedno ale. Je pro mě něčím co jsem doufala že nikdy nikdo nebude. Je pro mě určitý způsob sebepoškozování. Neubližuje mi fyzicky, to by nikdy neudělal. Ale ublížuje mi psychicky a to mě ničí. Jak říkám, pomalu ale jistě mě ničí zevnitř. Je jako rakovina. Má různá stádia. V prvním jsme o sobě nevěděli. V druhém jsme byli kamarádi a v posledním jsme přáteli, i když to jeden z nás cítí jinak. A stejně jako nejde vyléčit rakovina, nejde se zbavit jeho samotného, natož citů k němu. Snad chápete co myslím. Zkrátka jak bylo v minulé kapitole.

Musím odejít, ale nemůžu. Jak vůli mě, tak kvůli němu.

Možná si ublížuju ještě víc. Ale nemůžu odejít. Nechci a neodejdu i kdybych měla. Ale tak to zkrátka je. Láska bolí, ale je krásná...

Díky za vyslechnutí...
_Tali_