Střípky času

Cesta

Jdu lesní cestou. Pod nohami mi praskají dřevěné větvičky. Okolo mě je slyšet ptačí zpěv, který je až neuvěřitelně krásný. Pomalu, ale jistě se stmívá. Nevím kde jsem, ale je mi to jedno. Na ničem mi už nezáleží. Ztratila jsem všechno. Rodinu, kamarády a dokonce i toho nejvěrnějšího přítele. Nemám nic, pro co bych dále žila. Vždyť já už ani nechci žít. Nechci žít s pocitem, že jsem osamělá. Že už tu není nikdo, komu na mě záleží. Radši umřu. Vyhladovím, nebo se nechám sníst divou zvěří. Alespoň budu mít klid. Jenže je tu něco co mě zde drží. Něco co mi pořád dává naději, že nejsem sama. Něco, co mi nedovolí si jakkoliv ublížit. Nevím co to je. Že by, put sebezáchovy? Nebo snad moje sny? Kdo ví... Třeba se to časem dozvím. Do té doby, budu pořád tady.

°°°
Ne, nehodlám se zabít. Tohle jsem našla dneska, respektive před chvilkou. Píšu si do poznámek v mobilu svoje pocity a někdy si to čtu. Pro inspiraci, z nudy a nebo prostě chci vidět. Jak jsem se v nějaké situaci cítila. Tohle bylo napsané v době, kdy se na mě všichni vykašlali. Nikdo mi nepomohl, spousta lidí mě jen odbyla a nebo jednoduše nechala na holičkách jako ostatní. A to v době, kdy jsem je potřebovala. Nedávám to sem z lítosti nebo proto aby jste se mě na cokoliv okolo tohohle ptali. Dávám to sem pro lidi, co se takto cítí. Pro lidi co mají pocit že už nechtějí být mezi živími. Sama jsem si postupem času uvědomila, že by se člověk neměl trápit. Naučila jsem se žít se sklamáním, takže se to naučíte i vy. Do teď nevím, co mě tontady drží. Ale chci to tak nechat. Chci aby to bylo tajemství, které mám schované v hloubi svojí duše. Tajemství na které jen tak nepřijdu. Co tím chci říct?

Neztrácejte čas nad zbytečnostmi, žijte přítomností. Popřípadě budoucností. Co bylo, bylo. Nevrátíte to. Nejde to. A možná to je správně. Ne nadarmo se říká: "Chybami se člověk učí".

PS: Teď budu aktivnější. Mám toho hodně co se posledního měsíce s půl,(přibližně) týče. Ale čas si teď najdu.