Střípky času

1. Setkání s TWINNY

 Štědrý den

Jednoho dne jsem napsala do svojí knížky, jestli ode mě někdo nechce vánoční dárek. Odpověď jsem dostala od TWINNY, s tím že by si přála dopis od mojí maličkosti. Dopis jsem se teda rozhodla napsat a posléze poslat. Jenže nějak nevěřím české poště. Chtěla jsem jí totiž dát i nějakou maličkost, aby nedostala jen ušmudlaný dopis. Nakonec jsem dospěla k závěru, že jí to odvezu sama. S rodiči jsem jela totiž 23. prosince do města kde bydlí a oni by mě tam ochotně odvezli. Jenže to by jsem nesměla být chytrá že jo... Já to nechala doma. Autobusy nejeli. Rodiče řekli, že mě tam znovu vozit nebudou jen kvůli dopisu a začínala jsem mít dojem. Že tohle jsou ty nejhorší vánoce v dějinách vánoc. Najednou mi ale cinklo v hlavě. Že babička by mě mohla odvést. Sprintovala... Ano. Sprintovala jsem k babičce se zeptat a bohužel se mi dostalo záporné odpovědi, že dneska tam už nepojede. Samozřejmě mě to mrzelo a začínala jsem nenávidět vánoce. Jenomže mám strašně skvělou babičku, od které jsem zjistila. Že pojede na Štědrý den do toho města obejít hřbitovy. Najednou jsem začala vánoce zase milovat. Ještě že tak... Krampuse jsem potkat nechtěla. Celá natěšená jsem doběhla domů jenže to mi taky nedošlo, že já nemám ani ten dopis napsaný. Šikulka... Takže jsem popadla papír a začala psát. Měla jsem dvě obálky. Jednu s papírem co byl nepopsaný, protože jsem chtěla i něco namalovat. Nakonec jsem u toho psaní usla. Ráno mě babička vzbudila že jedeme a mě došlo že jsem (s prominutím) v hajzlu. Dopis nedopsaný, dárek jsem včera zapomněla koupit a ještě ke všemu jedeme pozdě. To nám to ty vánoce krásně začínají. Blesku rychle jsem se běžela trochu zkulturnit a obléct. Zjistila jsem, že dopis co jsem psala včera večer je za 1. Hnusně napsaný a za 2. Poslintaný. Výborná to kombinace, že? Vzala jsem teda obálku s papírem čistým a rozhodla se dopis napsat v autě a dárek koupit tam, kde bude otevřeno. No... Psát v jedoucím autě je celkem sranda, to vám povím. Nakonec to ale nějak dopadlo a dopis jsem dopsala a bezpečně uzavřela v té obálce. Tu jsem strčila do dárkové taštičky a když jsme za ní s babičkou jeli. Cestou jsem jí koupila něco voňavého a sladkého. Sice už nevím co přesně bylo to první, ale to sladké byla bonboniéra. Která mimochodem byla tématická. Napovím vám... ,,Za to žééé jsi!!!!'' :D No dárek koupený, dopis napsaný a mohlo se jet. Dojeli jsme na adresu a já celá vyklepaná šla k jejímu bytu. Jenže, to bych nebyla já. Aby to nebyl fail. Já nevěděla její jméno! No, nakonec jsem se rozhodla. Že i když to nejspíš bude trapas, tak zazvoním na nějaký zvonek a zeptám se na ní. Nakonec jsem vybrala jeden zvonek a otevřela mi mladá a na pohled velmi milá paní.

,,Dobrý dem. Já se omlouvám že vás ruším takhle na vánoce... Ale nevíte o nějaké dívčině co tady žije s maminkou? Já totiž nevím jak se jmenuje...'' Řeknu vám, paní si musela myslet že jsem buď ožralá, sjetá a nebo dementní. Jinak si ten obličej asi vysvětlit nemůžu. Ale upřímně se jí nedivím, koktala jsem jak kdyby přede mnou stálo tisíc lidí a ne jedna paní.No v hlavě jsem si říkala ''Uteč!'' a trochu i začala přemýšlet o tom, jestli mě nemají odvést do léčebny. Protože, kterýho normálního člověka napadne. Otravovat lidi na vánoce sakra?!!

No nakonec paní celkem nejistě odvětila, že ona jediná tady má dceru a řeknu vám. Musela jsem vypadat jak měsíček na hnoji.Po chvilce dodala, že jí je ale ''tolik a tolik'' (nevím, jestli to chce zveřejňovat. Tak tady máte jen ''označení''). Já jsem teda skoro zařvala, ale řekla jsem že je to ono a paní mi tedy svojí dceru zavolala. No... Co si budeme. Bylo to trapný. TWINNY to netušila a já začala uvažovat o tom, že se vymluvím a rychle zmizím. Můj plán se naštěstí neuskutečnil a vykoukla na mě krásná dívčina. Všem jejím fanouškům, čtenářům a vůbec můžu říct že je vážně nádherná. Jako rovnou do miss world bych jí poslala ( a to není ironicky myšlené, myslím to vážně). No moje seznamovací skills jsou fakt na úrovni, takže asi víte jak to dopadlo. Na poprvé jsem řekla ''Dobrý den''. Jo... Trapas a to jednoznačně. Potom jsem na ní koukala a nevěděla jak začít. Koktala jsem jak kdybych měla nějaký syndrom a civěla na ní tak, že si snad musela myslet že jsem úchyl. Potom jsem se nějak probrala a uvědomila si že mám dopis i s dárkem. Taštičku jsem tedy dala před ní a spustila.