Hunter/Vmin

1- Awake

Zpěv ptáčků, příjemný větřík a ševelení lístků probudilo chlapce ze spánku. Lehce ho bolela hlava kvůli malému množství alkoholu, který včerejší večer pozřel u svého nejlepšího kamaráda.

Měké jehličí mu sloužilo jako poměrně pohodlná postel a díky teplému počasí ani nepotřeboval peřinu.

Pomalu se začal zvedat do sedu, ale v tu chvíli se dostavila bolest vystřelující mu do celého těla. Svaly mu okamžitě ochably a svalil se zpět na zem.

Otevřel do široka oči a rychle se rozkoukával po okolí Les, jen les, nic co by mi mohlo ublížit, tak proč to tak bolí?

Znovu se pokusil dát své tělo do pohybu, tentokrát už připravený na bolest, která se také dostavila, ale už ho neposlala na zem, jen se skrz zatlé zuby doplazil k nejbližšímu širokému stromu, o který se opřel.

Co se sakra včera stalo? položil si ruku na spánek a promnul ho ve snaze si na něco vzpomenout. Hlava mu teď třeštila jako dívá, při snaze zjistit, jak se tu ocitl.

Telefonát s matkou... Šel jsem domů od Yoongiho...

Tmavá ulička...

Proboha, někdo mě přepadl

"... škoda, že ho šéf pravděpodobně dá Vmu... pro Vho je ho škoda..."

Prodali mě? Kdo je V?

Spoustu otázek a žádné odpovědi, zmatený chlapec si uvědomil, že mu zase tečou slzy Co jsem komu udělal? Co mamka? Určitě blázní strachy. Pátrá už po mě policie? Určitě mě najdou! Vždyť jsem v lese, nebo ne?

Zrzek vyčerpaně sklopil pohled na své tělo. S potěšením zjistil, že má na sobě stejné, černé džíny a khaki, větrovou bundu, jako včera, jen na některých místech potrhané a špinavé.

Znovu a pozorněji se porozhlédl po okolí. Zády se opíral o mohutný, košatý dub, který by ho za jiných okolností určitě ohromil, ale teď z něj hned přejel pohledem na trajektorii své cesty ke onomu dubu.

Čeho si předtím nevšiml byl drobný bílý kus papíru kousek od značné proleženiny v jehličí. Jako by přímo křičel v jinak poklidném prostředí.

Chlapec si nejprve začal protahovat rozbolavělé tělo, aby se nemusel stále jen plazit a ještě víc si ničit oblečení. Poté se trochu neohrabaně s opěrnou pomocí stromu zvedl a šouravou chůzí se vydal k onomu bílému útržku.

Pod jeho nohami šustilo jehličí a praskaly drobné větvičky. S nepříjemným křupnutím v zádech se pro něj sehnul. Byl lehce navlhlý a pomačkaný, ale text na něm byl stále dobře čitelný

UTEČ

Mladíkovi se náhle rozbušilo srdce a nervózně se rozhlížel všude kolem, tentokrát ne kvůli poznávání terénu, ale hledal možné nebezpečí.

Kdo mi tu ten vzkaz nechal?

Proč to dělal?

Třeba to byl někdo, kdo mě zachránil a chtěl mi pomoct utéct.

Ale proč mě teda neodnesl na policejní stanici a nechal mě v lese?

A proč je na tom jenom "UTEČ"?

Před čím, nebo před kým bych měl utíkat a kam?

Zrzka že samého přemýšlení rozbolela hlava Pokud je tam "UTEČ", tak bych asi rozhodně neměl zůstávat na místě vyvodil si sice chabý, ale aspoň nějaký závěr z podivného vzkazu od bůh ví koho.

Papírek zastrčil do jedné z mnoha kapes od bundy a trmácivě se vydal náhodným směrem. Nepřestával se podezíravě ohlížet za každý strom a snažil se si alespoň přibližně zapamatovat cestu, aby se mohl, pokud to bude nutné, vrátit.

Bál se i hlasitěji dýchat, aby na sebe neupoutal nežádoucí pozornost. Našlapoval tiše a opatrně, ale přesto pod ním sem tam nějaký klacík praskl. Pokaždé když se tak stalo, se se zavřenýma očima zastavil a pokračoval až tehdy, kdy si byl jistý, že ten zvuk nikdo neslyšel.

Co když jdu někomu přímo do pasti?

Neměl bych jít raději jiným směrem?

Ale to se pak ztratím!

S hlubokým výdechem se posadil na zem. Začal pomalu, ale jistě propadat zoufalství.

Nemá to cenu, nedokážu se odsud dostat!

Vždyť ani nevím, kde jsem, můžu být kousek za městem, nebo třeba na druhé straně Země!

Já tu nechci umřít!

Nechci, nechci, nechci,...

Přitáhl si kolena k hrudi, zabořil do nich hlavu a začal plakat. Nechtěl být slabý, ale momentálně si nedokázal pomoct, cítil se jako malá myška, která ví, že kočka ji dříve či později najde a roztrhá na kousky.

Zároveň se bál o své blízké, mamku, svého nejlepšího kamaráda Yoongiho, babičku...

Všichni musí mít hrozný strach, vždy se mě bojí pustit i samotného večer přes město...

A teď jsem pryč na dobu neurčitou, bez jediné šance je kontaktovat!

Nepřestávaly se mu kutálet slzy, strašně moc se teď chtěl zvednout a utíkat někam do bezpečí, ale neměl na to sílu a navíc netušil kam.

Dokonce ho napadlo, že je tohle jen špatný sen, že se za chvíli probudí s hroznou kocovinou někde v Yoongiho domě a jediná jeho starost bude, že ho mamka asi zabije, až se uráčí dorazit domu.

Ale i po protření očí a několika šrípancech les kolem něj nezmizel, stále stejné zástupy stromů, stejný tíživý pocit na jeho duši.

Tohle totiž není sen, tohle je noční můra...

Takže první kapitola je na světě

Chci se jen zeptat, jestli se vám líbí tento styl psaní z 3. osoby, nebo by jste raději chtěli jednotlivé pohledy postav

Všechny vítky mi klidně napište do zpráv, nebo komentářů

BloodyPrincess