Hunter/Vmin

12- Let's Play

Teď, když byl černovlasý pryč mohl Jimin v klidu přemýšlet. Zahalený ho děsil, jeho náhlé změny nálad, násilné chování a především ty temně krásné oči. Mladší se bál, že pomocí nich umí číst myšlenky.

Ale teď tu nebyl a on mohl dát svým myšlenkám svobodu. Takzvaný V opustil místnost hned po tom, co se mu představil. Odešel někam do sklepa.

V... Opravdu se tak jmenuje? Zní to spíš jako nějaká přezdívka

Opravdu, ať zrzek přemýšlel sebevíc, nemohl si vzpomenout, že by někdy v korejském kalendáři narazil na podobné jméno. S Yoongim se totiž občas bavili hledáním co nejvtipnějších a nejdivnějších jmen.

Ale ne, jméno V tam určitě nikde nebylo a jeho věznitel na cizince také nevypadal. Vypadal jako každý jiný korejec, tedy alespoň z toho, co viděl a cizí přízvuk také neměl.

Třeba mu jen rodiče chtěli dát cizí jméno...

Přesto vlastně V nebylo ani jméno, pouze písmeno, jedno jednoduché písmeno. Jimin raději jen zakroutil hlavou, aby si ji zbytečně nepřetěžoval.

Ovšem hned jak zaplašil podivné jméno svého věznitele, vybavil se mu ten sklep. Proč má zakázáno tam chodit? To tam ukrývá i něco jiného, než prázdnou místnost s dekou, ve které ho držel?

S povzdechem si lehl na desku stolu. Tolik intenzivního přemýšlení mu neprospívalo. Ale dost se nudil a neměl tu moc co dělat.

Sice mu nikdo nezakázal pořádně prozkoumat alespoň tuto část domu, ale přesto si myslel, že by V nebyl moc nadšený, kdyby mu tu slídil.

Ani si nevšiml, že takto usnul. Probudilo ho prudké zatřesení s jeho tělem. Polekanně vyskočil a natočil se na narušitele jeho spánku.

Nebyl jím nikdo jiný, než černovlásek s rouškou. Teď, když už nenosil kapucu mu mohl Jimin hledět do očí a odhadovat jeho nálady.

Nevěděl, jak dlouho to bylo od chvíle, co ho zahalený nechal samotného, ale od té doby se jeho pohled změnil k nepoznání.

Když mu sděloval pravidla, jeho oči byly chladné, podmanivé, seriózní a plné přirozené autority, ale teď viděl oči psychopat, šílený pohled, zorničky stáhlé do malých kroužků a bělmo protkané spoustou rudých žilek.

Zrzek naprázdno polkl a víc se natiskl na hranu stolu, aby od něj byl co možná nejdál. V stál hned před ním s rukama v kapsách, hlavou lehce nakloněnou na stranu a propaloval ho pohledem jako šelma svou kořist.

Ostatně jeho momentální smýšlení o Jiminovi tomu odpovídalo.

Můj... Jen můj

Tak rychle, že zrzek nestačil zareagovat vystřelil rukama z kapes a chytil mladšího obličej. Ten leknutím vypískl a marně se mu pokusil vytrhnout.

Černovlasý se tomu pod rouškou jen zasmál. Bavilo ho sledovat mladšího slabost a bezmoc. Jeho nic netušící, zoufalé oči prosící o svobodu.

Jednu ruku uvolnil z Jiminovi tváře a chytil ho pod krkem. Nevěděl, jak je na něj citlivý. Jimin si na krk nikdy šahnout nenechal, dotyky na něm cítil tak trojnásobně a připadal si tak zranitelný.

Proto sebou teď škubl takovým způsobem, až se stůl za ním pošoupl o několik centimetrů dozadu. V-mu se zrzkovi reakce líbily, proto své prsty trochu stiskl a omezil tak jeho přísun vzduchu do plic na minimum.

Mladší okamžitě zalapal po dechu a prosebně se na staršího podíval. Netušil, proč mu to dělá, pokud si dobře pamatoval, žádné z jeho pravidel neporušil.