Hunter/Vmin

5- I Need You Yoongi

"Je to jen cigareta"

"Já ti nevím Yoongi, nejsme plnoletí"

"Neboj se, upřímně mi řekni, cítíš k tomu nechuť, nebo se bojíš, že na to někdo přijde?"

"Bojím se"

***

"To je perfektní!"

"Vždyť jsem ti to říkal, nesmíš se pořád bát, slib mi, že už se nikdy nebudeš bát"

"Promiň"

"Promiň Yoongi"

Prudce jsem vystřelil do sedu Chyba bolest mi prudce vystřelila nejdřív do hlavy a hned na to do nohy. Začal jsem si mnout spánky.

Kde to sakra jsem

Byla to hodně malá místnost s vybílenou omítkou. Světlo zajišťovala jen zářivka na stropě. Vybavení obsahovalo pouze deku, na které jsem se probudil.

Nebylo tu nijak zima ani vlhko, takže jsem ani nepostrádal bundu, která zůstala bůh ví kde. Ale nemohl jsem si vzpomenout, jak jsem se sem dostal.

Poslední na co si pamatuji je, že jsem utíkal a pak bolest. Rychle jsem odhrnul zničenou látku na svém lýtku. Bylo celé obvázané bílou látkou.

On mi prostřelil nohu!

Vzepřel se na rukách a pokusil se postavit. Zdravou nohu nějakým způsobem poskládal pod sebe do dřepu. Jednou rukou se opřel o stěnu a pomalu se vysunul nahoru.

Dobře, co teď?

Nechtěl tu zůstávat, ale zkoušet, jestli jsou náhodou odemčené dveře nemělo moc smysl. S povzdechem začal podél zdi poskakovat k železné klice.

I přes přesvědčení, že to nepůjde za ní zkusil zatáhnout, samozřejmě bezúspěšně, jen nadělal spoustu řinčivého hluku.

Sakra

Polekanně odskočil od dveří. Na jedné noze neměl nejmenší šanci to ustát, a tak se po chvíli balancování zřítil bolestivě na betonovou podlahu.

Znovu už se zvedat nezkoušel, jen se zavřenýma očima doufal, že to nikdo neslyšel a neupozornil na to, že je vzhůru.

Co když mě chce mučit, nebo mě chce zabít?

Úplně ztuhl, když za dveřmi zaslechl kroky. Nedokázal vnímat nic jiného, než pomalu klapající podrážku. Ani si neuvědomil, že zadržuje dech.

Kroky utichly a ozvalo se zarachtání klíčí v zámku. Zrzkovi se nějak podvědomě spustily slzy. Ale ani ty nepředešly otevření dveří a vstupu zahaleného muže.

Chlapec k němu zvedl uslzená očka a strachy se rozklepal. Nemohl prehlídnout pistoli u jeho boku, stále k ní musel stáčet pohled, mezitím co se k němu nositel oné zbraně přibližoval.

Stál těsně u něj, ale zraněný se mu přesto nedokázal podívat do očí, stále sám sebe přesvědčoval, že to bude vše v pořádku a že si z něj někdo jen vystřelil, i když věděl, že tyto teorie jsou úplně zbytečné.

Určitě mě přišel zabít

Viděl jak se ruka zahaleného zvedla k jeho hlavě. Jediné na co se zmohl, bylo přikrčení se, ale i tak ho neznámý popadl za zrzavé kadeře a trhnutím mu zaklonil hlavu.

Teď už se pohledu do jeho očí neubránil. Černé jako noc s jiskřičkami jako hvězdy. Neuvěřitelně podmanivé. Kdyby teď cokoliv řekl, zrzek by okamžitě uposlechl, ať by to bylo cokoliv.

Bohužel, nebo možná bohudík si to muž neuvědomoval a jen se v duchu smál vzpurné části mladíka, která se snažila za každou cenu dostat na svobodu.

Vzrušoval ho pohled na jeho bezbranost, ale také se mu líbilo, že není tak poddajný. Měl by škemrat o milost nebo se alespoň pokojně přizpůsobit všemu, co mu byť jen naznačí, ale tento zrzek byl oříšek.

Jasně dával najevo svůj strach, nehrál si na hrdinů a neskrývá slzy. Bylo to, jako kdyby v něm zápasily dvě jeho osobnosti, ale obě vyhrávaly.

Vzpomněl si na tác s jídlem, co položil před dveře, aby mohl odemknout, přeci jen nechce, aby mu toto zajímavé stvoření zemřelo hlady, měl s ním ještě velké plány.

Pustil tedy ohnivé vlasy že svého sevření a došel maličkému pro připravený oběd. Chleba se sýrem a hrneček mléka. Nic velkolepého, ale chlapce to při životě udrží.

S hlasitým zařinčením položil tác před vystrašeného mladíka. Tomu však po tak dlouhé době hladovění přišla i tato drobná sousta, jako posvícení. Nikdy by nevěřil, že bude za něco vděčný svému únosci, ale toto mu přišlo velice vhod.

Znamená to tedy, že si mě tu chce nechat? Proč?

Nejistě zkontroloval, zda je zbraň stále bezpečně v pouzdře, ale maskovaný nevypadal, že by se jí v nejbližší době chystal použít.

Pomalu dokousal chleba a dopil mléko. Dával si velice záležet, aby při konzumaci nevydával zbytečně hlasité zvuky a nenaštval tak svého věznitele.

Bál se, že i sebemenší špatný pohyb by mu mohl zajistit bolestivou smrt. Nejistě s prázdným táckem vzhlédl k cizincovi.

I z této pozice zrzek poznal, že byl o dost vyšší, než on. To byli vlastně všichni, se svými 170 centimetry to holt neměl snadné.

Muž sebral tác ze země, bez jediného slova skopl zrzka na bok a odešel, samozřejmě nezapomněl zamknout.

Chlapec zaskučel bolestí. Vůbec nechápal, co se tady právě stalo. Jen mu donesl jídlo a kopl do něj. A že to byl slušný kopanec, nijak silný, ale dobře mířený tak, aby se špička boty zaryla pod jeho žebra.

Čekal snad, že to jídlo vyzvracím?

Na to byl zrzek až moc hladový a jedna rána by za žádných okolností nepřiměla jeho žaludek vrátit dar zpět.

S mírným píchnutím v boku se doplazil do koutu s dekou. Nevypadala sice nijak zvlášť pohodlně nebo teple, ale teď netouží po ničem jiném, než se do ní zabalit.

Materiál nebyl nijak kousavý a látka ani nesmrděla, takže se proteď stala jeho nejlepší kamarádkou. Utěšoval se myšlenkou, že je to deka v jeho pokoji a on teď není nikde jinde, než doma.

Raelita byla ovšem krutá, tolik mu chyběla něčí společnost, tím tedy nemyslel divného zakuklence o jehož úmyslech nevěděl vůbec nic. Zrzek neměl nějak moc přátel, vlastně jen Yoongiho, ale ten mu bohatě stačil.

Jenže teď je tu sám, bez Yoongiho, bez svojí rodiny,je tu na všechno úplně sám. Cítil se tak slabý.

Tohle byl ale jen začátek

Tak tu máte další kapitolu

Nechci říkat nic dopředu, ale pracuji teď na ještě jedné věci, takže nevím, jak to budu stíhat

Tak vás prosím, mějte strpení

BloodyPrincess