Hunter/Vmin

27- Taehyung

Jimin tiše seděl za stolem a upíral zrak do černovláskových zad, který už značnou dobu zíral na zavřené dveře.

Taehyung

Stále na to nemohl přestat myslet. Konečně se dozvěděl pravé jméno jeho věznitele.

Bylo to sice pouhé slovo, ale cítil se díky němu o něco komfortněji, ne tolik jako myš v pasti. Měl něco, co mohl využít, i když nevěděl jak.

Starší se na zrzečka pomalu otočil. Vlasy měl odhrnuté z čela a tak mu mohl Jimin zcela jasně přečíst nejistotu v očích.

Ale i ta se po chvíli ztratila a nahradila ji známá kamenná tvář. "Ehm... Takže, mám tě zamknout, nebo se nebudeš pokoušet utéct?" zeptal se a pozvedl obočí, které se ztratilo v hustých, černých vlasech.

To se ptá mě?...

Jasně, koho jiného ty trubko

To mi tak věří?

"No... Eh... Já... Zůstanu tady" slabě zakoktal a co nejvíce se zabořil do výpůjčené mikiny. Kdyby mohl, nechal vy si ji navždy, byla měkká, teplá, pohodlná a voněla opravdu příjemnou aviváží.

Černovlasý jen nepatrně kývl a vyšel ze dveří. Co Jimina překvapilo, nechal je otevřené. Ne jen na škvírku, jakoby je zapoměl zabouchnout, ale zcela dokořán, až mohl zrzek zacítit svěží vůni lesa.

Lákalo ho vyjít ven. Alespoň kousek před dům, jen na chvilku opustit toto černobílé vězení.

Naštval by se moc, kdybych jen nakouknul?

Dále se touto otázkou příliš nezabýval. Pomalu a tiše se přikradl ke dveřím a vystrčil ven hlavu.

Venku bylo krásně. Líce mu ofoukl příjemně chladný vánek a oči se nemohli nabažit zeleně rosprostírající se před ním.

Listnaté i jehličnaté stromy se mísily s různým keřovitým porostem a mezi borůvčím se plazily výhonky ostružin.

Tohle bych ve městě nikdy neviděl

Jimin sice nebyl takzvaná městská krysa, ovšem čas v přírodě trávil jen velmi omezeně. Jeho rodiče na takové výlety zkrátka neměly čas.

S Yoongi by tu bylo krásně....

"Hej!" mladší se polekanně podíval na černovláska vycházejícího zpoza domu s velkou bednou v náručí.

Nemusel mu ani vidět do tváře aby poznal, jak moc naštvaný je. Zvažoval dvě možnosti. Mohl teď začít utíkat a doufat, že ho noha nezradí, nebo se rychle schovat v domě a doufat, že až ho najde, bude už v klidu.

Proč to obojí zní tak blbě?

Než se však stihl rozhodnout, na jeho krku se objevila ruka a hrubě ho přitiskla na rám dveří až se nehezky praštil do temene hlavy.

Vystrašeně koukal do V-ho očí, které byly na jeho vkus až moc blízko. I jejich hrudě se dotýkali a mladší se přistihl, že mu ten dotyk vlastně nevadí.

Jimine co blbneš? Tento člověk tě několikrát málem zabil!

Vzpamatuj se!

Přesto si nemohl pomoct, ale necítil strach z černovláskova propalujícího pohledu. V tom hněvu viděl i střípky jiných emocí.

Strach, bolest a... něha?

Nebyl si jistý, ale najednou, jakoby V-ho oči byly zrcadlem jeho duše a Jimin si mohl beztrestně číst vše.