Hunter/Vmin

18- Kill Him

Tmavovlasý vdechoval Jiminovu vůni. Hlavu měl položenou na jeho rameni a rukama mu objímal odhalená bedra.

Cítil se až nezvykle klidně. Jakoby všechny ty roky plné nenávisti, vzteku a křivd zmizely.

Co se to se mnou sakra děje?

Starší nic nechápal. Byl rozhodnutý si malého zrzka znovu tvrdě vzít, donutit ho se vzpírat, aby ho následně mohl i potrestat, přimět ho křičet.

Ale teď,... teď cítil zvláštní nechuť při jakékoliv myšlence na to mu ublížit. Nechtěl ho zranit, zároveň ale chtěl vidět jeho oči plné strachu a slz, jak by ho tiše prosily o slitování.

Jako by se v něm odehrávala bitva. Ani jedna ze stran se nehodlala vzdát. Jenže ani jedna nemohla vyhrát. Zatím ne.

Ale když se na situaci podíval trochu s nadhledem, vlastně se mu to líbilo. Jen tak si lehce uždibovat z útlého krčku a dlaněmi hladit odhalená bedra.

Cítil, jak se i Jimin na jeho klíně začal trochu uvolňovat. Slzy už se nevsakovaly do černé látky na jeho očích. Jen zhluboka dýchal a opatrně nechával staršího dělat, co se mu zlíbí.

Zatím mi neubližuje... Zatím je to v pořádku...

Uklidňoval sám sebe. Starší si ho na sebe více natiskl, takže byl Jimin nucen zabořit hlavu ho záplavy černých kadeří.

V se ukolébán klidnou atmosférou trochu více, než by chtěl ponořil do svých myšlenek.

Cítím se, jako bych byl zase...

Ne...

On byl slabý a kvůli tomu umřel

Zabili ho... Já ho zabil...

Černovlasý se nepříjemně pomrvil a křečovitě k sobě stiskl víčka, jako by tak snad mohl zabránit jeho vzpomínkám otvírat staré rány.

***

"Jak se jmenuješ?!" hladový, vysílený a domlácený jsem nedokázal pochopit, v čem je má odpověď chybná.

"T-Tae..." "Ne" muž mě udeřil pěstí do spánku.

"Znova... Jak se jmenuješ?!" nechápal jsem vůbec nic.

"K-Kim T..." další rána, tentokrát do spodní čelisti.

"Ne, Kim Taehyung je mrtvý vzpomínáš?" chytl mě za opuchlý obličej a vynutil si oční kontakt.

"A-ale..." hlas se mi třásl a v  hrdle jsem měl saharu.

"Kim Taehyung byl slabý a pro slabé lidi na tomto světě není místo... Ty ale nechceš být slabý, že ne, V?"

***

Nevědomky vzteky zaryl nehty do bledé kůže na Jiminových zádech. Jediná vzpomínka v něm dokázala vyvolat tolik bolesti a vzteku.

Já jsem V... A V se nebude mazlit s nějakou děvkou

Prudce ze sebe Jimina strhl. Ten plný zmatení dopadl na zem. Rychle kolem sebe začal šátrat rukama, aby se alespoň trochu zorientoval.

Byl vystrašený. Když už to konečně začalo vypadat, že by se v přítomnosti jeho věznitele nemusel cítit tak napjatě a nejistě, totálně ho svým chováním zchladil.

Provedl jsem něco?...

Je na mě naštvaný?...

Na žádnou že jeho nevyslovených otázek se mu nedostala odpověď. Jen zůstával rozklepaně sedět na zemi a se zatajeným dechem čekal, co bude dál.