Hunter/Vmin

4- I Don't Wanna Kill You

Pomalu se blížil k ležícímu tělu. Zbraň si schoval do pouzdra za opaskem a místo ní si do ruky vzal klasický lovecký nůž.

S noži pracoval mnohem raději, než se střelnými zbraněmi. Byly tižší, na blízko i přesnější a nezanechávaly tolik nepořádku.

Nepotrpěl si na přehnané zdobení, akorát mu překáželo, nebo bylo moc nápadné.

Došel až ke klepajícímu se zrzkovi. Na první pohled byl podobný těm, které tu měl předtím, ale choval se jinak. Stejně vystrašeně, jako ostatní, ale narozdíl od nich nezačal hned po probuzení volat o pomoc.

To ho poslední dobou štvalo, každý se vždy probudil a hned křičel, pak už nebylo těžké ho do dvou hodin najít a zabít.

Tento chlapec se však choval spíše jako zraněná srnka, co se schová před vlkem a je tiše aby ji nenašel. I přes to, že se v noci zranil tam nezačal bezhlavě křičet.

Ano, maskovaný ho našel už v noci, ale nechal ho být, jen sledoval jeho chování

Lepší zabíjet ve dne, kdy ostatní predátoři spí

Pečlivě si prohlížel tělo pod sebou. Neměl nijak moc svalů, vlastně byl celý takový hubený. Třásl se strachy a tiše vzlykal.

Jiní mě prosili o život

Mezitím co si ho muž v černém se zájmem prohlížel, jako ještě nikoho se zrzek snažil vypořádat se spalující bolestí a snažil se nějak uklidnit.

On mě zabije, určitě mě zabije

Nechával volně též své slzy, bylo mu to jedno, věděl, že hraní si na hrdinů mu nepomůže, věděl, že už mu nepomůže nic

Už to nebude dlouho trvat, už to nebude bolet

Uvolnil celé své tělo, zhluboka dýchal a díval se do svých dlaní, pod levým palcem měl drobnou jizvičku ve tvaru křížku.

Vzpomínal, jak si ji tam s Yoongim jednou v noci vyryli

"Vidíš, teď už nás spojuje alespoň něco"

"Jsou to dvě čáry Yoongi..."

"Nejde o to co to je, ale o to, co to simbolizuje"

"Naše přátelství"

Mladík se nad touto vzpomínkou musel pousmát, úplně přestal vnímat zmateného útočníka a usmíval se na svou jizvu

Budu na tebe dávat pozor Yoongi

Maskovaný překvapeně hleděl na uvolněné tělo zrzka, co jen čekalo, až do něj vrazí nůž.

Dokonce si myslel, že i omdlel, ale po zkontrolování jeho otevřených očí už nevěděl, co by toto mohlo znamenat.

Nechápal to, měl by být vyděšený, křičet, brečet, prosit, ale on se usmíval. Sice měl jen jemně zvedlé koutky, ale v očích mu zářila něha.

Ten chlapec ho jakýmsi způsobem přitahovala, nutil ho se zajímat a to ne pouze svým zvláštním chováním.

Byl krásný, na to byl muž zvyklý, ale tenhle zrzek byl krásný jinak. Postrádal klasické perfektní rysy, třeba měl až moc šikmé oči, rty trochu větší, než by bylo u chlapce hezké a tváře měl baculaté, ale i tak byl nádherný.

Znovu se podíval na jeho tělo, bundu měl na jednom místě úplně roztrženou a pod ní dost nehezký škrábanec, to samé i na prostřelené noze, kde se táhl kolem díry od kulky, jako had

Jak dokázal běžet?

Jedním prudkým řezem mu odstranil zbývající cáry bundy, aby měl lepší přístup k jeho hrudi. Chlapec sebou trochu škubl, ale jinak pouze čekal.

Třeba upadl do nějakého tranzu

Nebylo normální, aby bál v této situaci tak klidný. Bylo to až děsivé, nereagoval ani ve chvíli, kdy si ho zahalený přetočil tak, aby měl přístup k místu, přes které by bodl nůž přímo do bijícího srdce.

Proč to tak protahuju?

Normálně zabil do pěti minut a ještě stihl odřezat prsty po článkách a teď už tu deset minut zkoumá malého chlapce a jediné, co mu udělal, tak mu prostřelil nohu, aby ho vůbec nějak dostal na zem.

Ta rána mu dost krvácí

Nechápal proč ho to zajímalo, když ho stejně za chvíli zabije, nebo ne? Poprvé vůbec zapřemýšlel nad tím, že ho vlastně zabít nechce.

Nikdy předtím o ničem nepochyboval, přesně věděl, co chce a jak to získat, ale teď? Koukal na zcela klidného chlapce, ponořeného někde ve svém světě.

Tohle by nešlo

Postavil se na nohy a klekl si u hlavy zrzka. V ruce stále svíral nůž a byl kdykoliv připravený ho použít, ale nějak podvědomě věděl, že by to neudělal.

Chlapec byl mimo, to bylo jasné, on se ale rozhodl zjistit, jak moc. Párkrát mu volnou rukou pročísl sice trochu mastné, jinak krásně hebké vlasy.

Nedočkal se ničeho, žádné trhnutí, ucuknutí, prostě nic, stále jen hypnotizoval malé x na své ruce.

S povzdechem nad tím krásným stvořením pokroutil hlavou, pořádně a pevně uchopil nůž a napřáhl se.

Ruka prolétla vzduchem a zasáhla chlapce do spánku. Už tak byl zesláblí, takže nebyla šance, aby ho správně mířená rána ocelovou rukojetí neomráčila.

Tak a co s tebou teď?

Nevěděl o chlapci vůbec nic, jestli má rodinu, přátele, nějaký vztah, nevěděl ani jeho jméno. Nikdy takovéhle informace nepotřeboval, ale tohle stvoření ho velice zajímalo.

Nůž si zastrčil zpět do pouzdra vedle zbraně a zrzka si jako pytel brambor přehodil přes rameno. Překvapilo ho, že téměř nic nevážil.

Alespoň se lépe ponese

Párkrát se porozhlédl, aby se zorientoval a pak už šel přímou cestou k sobě domů. Výhled na jednu stranu mu blokoval kulatý zadeček.

Když nad tím takto přemýšlel, opravdu by šel chlapec využít i jinak, než jako kořist k lovu. Doma měl spoustu věcí, které už dlouho nepoužil, neměl s kým.

Cesta nebyla ani dlouhá, ani nešel nijak obtížným terénem, tak nebylo překvapující, že za chvíli už vyděl mechem porostlou střech svého malého domu.

Z venku vypadal sice zašle a staře, ale bylo to kvůli tomu, že majitel nechtěl, aby v krajině nějak moc vynikal a nepotřeboval obrovský dům, když žil sám, navíc tato chaloupka měla sklep táhnoucí se nejen pod domkem, ale i daleko kolem, zkrátka dost prostoru.

Právě tam teď se zrzkem přes rameno mířil. Otevřel hlavní dveře vedoucí do  obytné části stavby. Zámek moc nevyužívá, nebylo proč, i když teď asi bude muset začít.

Nikdy jsem nelitoval, že jsem tě tenkrát nezabil

No, nenapadlo by mě, že takhle brzo vydám další kapitolu

Ale tak snad si nikdo nestěžuje

BloodyPrincess