Hunter/Vmin

13- What Is Forever?

Jimin ztuhnul. Přestal se dokonce i klepat, jak moc se bál. Všemi smysly vnímal druhé tělo za jeho zády. Starší se ho sice nedotýkal, ale byl tak blízko, že zrzek cítil teplo, které vyzařoval i každý jeho nádech.

A najednou to všechno bylo pryč, černovlasý se odtáhl a než si Jimin stačil uvědomit, co se děje, ocitl se ve vzduchu podpírán jen jednou rukou pod koleny a druhou pod zády.

Cítil, jak mu vlasy čechrá zrychlený dech, ale tentokrát nebyl ničím tlumený, žádnou látkou.

Sundal si roušku

Jiminovi se zatajil dech. Na chvíli zapoměl na vše, co se právě dělo a jediné, co naplnilo jeho mysl, byla touha stáhnout si ten zpropadený šátek a konečně spatřit tvář svého únosce.

Než se však nadál, podpěra v podobě dvou rukou pod jeho tělem zmizela a on s vyheknutím začal padat. Očekávaný tvrdý dopad ale nepřišel, místo toho ho chytila měkká postel.

Jelikož nic neviděl, nemohl určit, kde se teď V nachází, nebo co dělá, dokud se matrace po jeho pravém boku neprohnula.

Okamžitě se snažil odkutálet na druhou stranu, ale s tímto chabým pokusem neměl proti černovlasému sebemenší šanci. Jednoduše si mu obkročmo sedl na klín a sklonil se k jeho obličeji.

Jak to mladší věděl? Jednoduše opět ucítil na tváři dech, který byl teď bez roušky mnohem intenzivnější. "Tohle hodní chlapci nedělají" poukázal na zrzkův pokus o útěk, přičemž se sklonil ještě víc a rty se mladšímu otřel o ucho.

Jimina překvapilo, jak jsou teď jeho rty jemné, z minula si je takto nepamatoval, i když si toho kvůli všemu tomu stresu a strachu nepamatoval více.

Kdyby to bylo jinde a za jiných okolností, možná by se mu takovýto dotyk i líbil, ale teď v něm vyvolal jen odpor a zoufalost.

Látka na jeho očích už pomalu prosazovala slzami, přesto zrzek zatím nevypustil jediný vzlyk. V-mu se to líbilo, to jak je tichý a více méně se u něj zatím nesetkal s nějakým větším odporem, až na vzdor v jeho očích.

I když jsem mu držel nůž u hrudi, nebránil se

Pomalu se svými rty přesunul z Jiminova ucha na hranu spodní čelisti, přes roztomilou bradu až nahoru k jeho rtům. Neodolal a dravě ty dva nadýchané polštářky políbil.

To už zrzka jen tak v klidu ležet nenechalo a zapřel se rukama o staršího hruď, ve snaze ho odstrčit.

Jenže ten měl mnohem víc síly, než drobný chlapec pod ním. Jednoduše si s ním propletl prsty a bez přerušení polibku mu ruce přišpendlil nad hlavou.

Měl tak Jimina kompletně znehybněného a mohl se plně snažit dostat se jazykem do jeho úst. Mladší držel zuby křečovitě u sebe a snažil se alespoň kroutit hlavou.

V se tedy s povzdechem odtáhl a trochu se narovnal s tím, že se mu zrzek po chvíli stejně podrobí.

Přesto nehodlal mladšího nechat být. Na okamžik mu pustil ruce, jen aby mu rychle přes hlavu přetáhl dlouhé triko a svázal mu s ním zápěstí.

Jimin pomalu propadal panice. Bál se. Ani utíkání lesem před psychopatem pro něj nebylo tak strašné, tam alespoň mohl utíkat, měl to malé zrnko naděje, že se někde zvládne schovat.

Teď ne, teď mu byl bezmocně vydaný. Nemohl se nijak bránit a až moc bolestivě si to uvědomoval. Jediné, na co se zmohl byly tiché slzy.

Ublíží mi... Bude to zase bolet...