Hunter/Vmin

7- Hurt You

Stále brečel na studené zemi. Neměl ani dost sil, aby se zvedl a došel si lehnout na deku, nebo si oblékl to málo, co mu muž dal.

Nevěděl o něm vůbec nic a to ho děsilo. Ani jednou mu neviděl do obličeje a všeho všudy na něj promluvil jen jedno slovo a to ve stavu, kdy byl zrzek ještě moc rozespalý na to, aby pořádně vnímal.

Ale moc dobře si pamatoval jeho rozpálenou pokožku, lepící se na jeho tělo, vyrýsované svaly, které cítil a hlavně tu bolest.

Ne, nesmím na to myslet

Už jen vzpomínka na to, co mu udělal ho donutila se klepat strachy.

Může přijít znovu, může mi udělat něco horšího, může cokoliv

Další várka tichých slz opustila jeho oči. Byl tak vyčerpaný a unavený, a tak nebylo překvapující, že za chvíli poklidně oddechoval.

"Yoongi?" co tu dělá a co tu vlastně dělám já a kde to vlastně jsme?

"Yoongi, co se tu děje?" byl jsem zmatený, pokud si správně pamatuji, tak jsem usínal v té prázdné místnosti bez oken. Tady to bylo stejné a zároveň ne.

Deka úplně chyběla, zdi byly sněhově bílé a bez jediné puklinky či jiného nedostatku a přes to, že tu nebyla ani ta jedna zářivka, bylo tu mnohem více světla.

"Spíš Jimine, jen spíš" Yoongi je mě přišel blíž a prohrábl mi vlasy, jako to vždy dělával. Konečně jsem se cítil v bezpečí.

"A proč jsi tu se mnou?" vždy jsem byl zvědavý, nedokázal jsem pouze vnímat, co je kolem mě, vždy jsem chtěl vědět.

"Pokud chceš, tak můžu ode..." "Ne, to ne" zarazil jsem ho ještě dřív, než stihl domluvit, ať už jsem si přál cokoliv, tak nikdy ne, aby mě můj jediný kamarád nechal samotného.

"Pak jsem tu, protože si to přeješ" usmál se na mě "Jak, jak je to možné?" přeci se nemůže dít jen to, co bych si přál.

"Je to tvůj sen Jimine, můžeš tu mít cokoliv budeš chtít" poplácal mě po rameni. Vždy jsem se vedle něj cítil jako malé dítě "Takže bych mohl domů?" stoupla ve mě naděje.

"Mohl, ale je to jen sen a navíc už končí, domů by to nemělo cenu" zavrtěl hlavou, ale já si odnesl jen jedinou informaci "Jak jako končí? Nesmíš mě tu nechat, Yoongi, já to nezvládnu" začal jsem hysterčit.

"Zvládneš Jimine, jsi silný, jen o tom nevíš, hlavně se nevzdávej, určitě se zase uvidíme" začal se mi doslova ztrácet před očima.

"Yoongi!" marně jsem po něm natáhl ruku.

"Vstávej Jimine..."

"Vzbuď se..."

"Hej, vstávej" zrzka probral šťouchanec do břicha a ten hlas, zas ten hluboký, přísný hlas. S nevolí tedy otevřel oči a zvedl k neznámému pohled.

Proč jen si mi sebral i Yoongiho?

"Neslyšel jsi, zvedej se" muž už byl takto naštvaný a to, že chlapec neposlouchal ho jen víc rozdmýchávalo.

Jimin se neobratně pokusil dostat na nohy, ale nepovedlo se. Jeho tělo bylo celé bolavé a ztuhlé z předešlého spánku na tvrdé zemi.

Zahalenému to ale bylo jedno, jediné, co ho zajímalo, byla chlapcova neschopnost. Znovu do chlapce kopl, aniž by dbal na to, že už takhle je psychicky téměř na dně.

"Koukej se zvednout" rozkázal, ale jakmile se zrzek znovu pokusil dostat na nohy skopl ho zpět na beton. Líbil se mu pohled na bezmocného mladíka, kterému už zase začali téct slzy.

Vyloženě chtěl, aby menší plakal. Někomu by mohly slané kapičky tekoucí z jeho očí ošklivé a nehodící se pro někoho jeho věku, jemu však přišly nádherné. Karamelové oči chlapce tak získaly na lesku a vystouplé, červené žilky mu dodaly na zranitelnosti.

Tak krásný

Nedokázal si pomoct a popadl ho za zrzavé vlasy a zvedl mu hlavu, aby si mohl lépe prohlédnout jeho slzy.

Jak by asi vypadal s obtiskem ruky na tváři?

Svůj nápad se černovlasý jal hned uskutečnit a vlepil chlapci silnou facku na tvář. Hned poté pustil jeho vlasy, takže si hned potom dal druhou ránu o beton.

Mladík si k bolavé tváři přitiskl obě ruce a skrz pootevřené rty propustil několik vzlyků. Nijak se nesnažil dostat z útočníkova dosahu, věděl, že je to zbytečné.

Yoongi by nebrečel, Yoongi by se bránil

Jenže on nebyl, jako jeho kamarád. Byl oproti němu o tolik slabší a zbabělejší. Styděl se za to, ale takový už holt on byl.

Vyšší se chvíli fascinovaně díval na vzlykajícího zrzka. Takovýto pohled ho hned dokázal uklidnit. Brzy zapoměl na původ svého rozhořčení.

Chlapec ležel stočený do klubíčka a očekával další rány, ale nic nepřišlo. Zmateně a vystrašeně zvedl uplakané oči k neznámému, který jen stál se založenýma rukama na hrudi a i přes jeho kapucu poznal, že z něj nepouští pohled.

Mladíkovi v tom tichu zakručelo v břiše Jak dlouho je to od toho, co mi dal jídlo? ruce si položil na místo, kde se ukrýval žaludek. Až teď začal opravdu vnímat, jak velký má hlad.

"Chtěl bys jíst?" zahalený naklonil hlavu na stranu a pobaveně sledoval trpícího zrzka. Ten jen stále schoulený v klubíčku zakýval na souhlas.

Chlapec najednou ucítil silný kopanec do jeho postřeleného lýtka. Bolestí vykřikl a pokusil si zraněné místo chránit rukama, ale jakmile odkryl své břicho, schytal další prudkou ránu právě tam.

Už mu ani nezbývaly slzy, které by mohl vypouštět z očí. Ale černovlasý už dál v ubližování mu nepokračoval, bez jediného slova se otočil na patě a zabouchl za sebou dveře. Uklidnění, pro které přišel, se mu dostalo a chlapec už ho dále nezajímal, alespoň prozatím.

Mezitím co si neznámí v pohodlí gauče pochutnával na hrnku silné kávy, se o patro níž ve sklepě zrzek snažil že vší té bolesti neupadnout do bezvědomí. Bál se, že už by se nemusel probudit.

Slíbil jsem Yoongimu, že se nevzdám

Myšlenka na jeho kamaráda mu dodávala síly. Sice nic moc velkého, ale jen díky tomu dokázal udržet otevřené oči.

Roztřeseně natáhl ruku k zraněné nože, aby ji zkontroloval. Když ale sáhl na obvaz, zděsil se. Okamžitě totiž ucítil něco mokrého. Přestože si byl jistý, co ona tekutina je, zvedl dlaň před svůj obličej, aby se přesvědčil, že je celá rudá od jeho vlastní krve.

Znechucením zavřel oči, vždy se mu z pohledu na krev dělalo špatně. Byla mu zima, ale byl příliš slabý, aby si oblékl oblečení, co mu momentálně leželo u nohou, nebo se dokonce doplazil k dece a zabalil se do ní.

Pomalu už i strácel vůli udržet se vzhůru.

Ve snech nic nebolí, není tam zima a je tam Yoongi

Víčka mu samovolně padala a on se nijak nebránil, neměl důvod. Věřil, že i smrt by teď byla lepší, než toto, a tak netrvalo dlouho a i s krvácející nohou usnul.

Život je vždy krutější a bolestivější, než smrt jen si to málokdo uvědomuje

No, dala jsem si s další kapitolou dost načas, ale měla jsem to teď trochu nabité

Nechci se tu tím omlouvat, ale opravdu to nebyla čistě moje lenost, i když i ona v tom hrála svou roli

No, snad se vám to líbilo

Kdyby jste měli jakoukoliv výtku, připomínku nebo tip, tak to neváhejte napsat do komentářů

BloodyPrincess