Hunter/Vmin

8- Memories

Černovlasý muž bezduše už druhou hodinou zíral do poloprázdného kávového hrnku. Dříve teplý, dobrý nápoj byl už ve fázi, že by se ho ani krysa nedotkla, ale přesto na něj upíral pohled, jako by čekal, že na něj snad promluví.

S povzdechem ten obyčejný kus porcelánu položil na konferenční stolek před gaučem a složil hlavu do dlaní.

Tyhle nálady nesnášel. Myslel si, že ho Zrzavý chlapec ve sklepě dostatečně odreaguje, ale stále ty myšlenky nemohl vyhnat z hlavy.

Je to minulost, je to pryč

Ale nedokázal se teď soustředit na nic jiného. Hrozilo, že dostane jeden ze svých mnoha záchvatů. Prášky, které si jednou nechal přivést už dávno spláchl do záchodu.

"Nefňukej už, mohl jsi skončit zakopaný v lese" černovlásek se polekanně otočil za tím hlasem. Byl tu, zase ho přišel psychicky týrat.

Ne, je to jen přelud, jen halucinace, ignoruj ho

"Nemyslíš si, že by jsi mohl být slušnější, když mi vděčíš za život?" obořil se na chlapce, který teď působil tak male, ne jako někdo, kdo před chvílí málem umlátil zrzka ve sklepě k smrti.

"Taky jsem kvůli tobě málem o ten život přišel" štěkl po druhém. Slovní obrana byla jediné, jak se mohl bránit, už tolikrát se přelud pokusil zastřelit, zmlátit, spálit, ale on se mu pokaždé jen vysmál.

"Moc dobře víš, že to bylo nutné" mávl nezvaný host rukou, jako by se nic nedělo a uvelebil se vedle černovláska na gauči.

"To teda nebylo, potřeboval jsi to jen ke svému úspěchu" zakřičel tak hlasitě, že to musel slyšet i zrzek dole pod nimi, ale to ho teď nezajímalo.

"Ale přeci víš, jak to chodí bráško, nebo mám snad říct V" posmíval se mu a prohrábl si své vínové vlasy. "Já ti věřil!" do očí se Vmu nahrnuly slzy, stále si až moc živě vybavoval tu zradu, kvůli které ztratil vše, na čem mu kdy záleželo.

"Smiř se s tím, byl bys to buď ty, nebo já, buď rád, že jsem tě nechal žít" odfrkl si jeho 'bratr'. Černovlásek už to dál nezvládal, zavřel oči a nechal volně téct slané kapky zpod svých víček.

Tento muž mu sebral všechno, domov, jistotu v životě, bratra, jméno...

Vzpomínky ho zaplavily rychle, jako tsunami a bolestivě, jako by do něj někdo znovu zabodl nůž.

***

"Hej, to není fér, ty podvádíš" uraženě jsem odhodil karty, když už jsem poněkolikáté prohrál.

"Prostě jsem měl lepší čísla" pokrčil rameny můj bratr "Rozdáme to ještě jednou, třeba teď vyhraješ" usmál se mile.

"Už mě to nebaví" odfrkl jsem si a uraženě odvrátil pohled.

"Nemůžu za to, že jsem prostě lepší..."

***

"Nechápu jak můžete být takhle nezodpovědní" nechával jsem se se sklopenou hlavou kárat od otce, zatímco bratr jenom kroutil očima.

Chápal jsem, že byl naštvaný. Porušili jsme zákaz a šli v noci pít do klubu, k tomu jsme nezletilí. Ale bratr nevypadal, že by ho otcovo zklamání nějak mrzelo.

"Za pár let vám mám předat firmu, ale vy prostě ne a ne zmoudřet" promnul si kořen nosu a sesunul se do svého velkého křesla.

***