Bože... Miluju ho tak moc. Začal jsem pohybovat jeho rty proti těm mým. Zničeho nic někdo třískl s domovními dveřmi a já nadskočil.
Rychle jsem se od něj odtrhl...
T;"Co to bylo?"
"Táta..." Poškrábal jsem se na zátylku.
"To neřeš... Oni ví, že jsem teplej a moc to neřeší." Pousmál jsem se a pohladil ho po líčku.
T:"Jsi si jistej?"zamuml jsem tiše
"Sto procentně." Usmál jsem se a vytiskl mu malou pusu na rty. Potom na tvář, krk, klíční kost a nakonec jsem mu vyhnul tričko a dal mu pusu na břicho.
T:"Jsi strašně roztomilej"zasmál jsem se a chtěl se posadit
Hned jsem ho zase zpátky namáčkl na postel.
"Roztomilej? Tak to si jediné, kdo si to myslí." Propletl jsem si s ním prsty.
"Marcusi! Zvoní ti tu mobil!" Zaslechl jsem tátu a položil jsem si hlavu na Martinusovo hruď.
"Nech ho do zvonit!" Houkl jsem na něj zpátky.
T:"Měl bys tam jít"usmál jsem se a pohladil ho po hlavě
"Mě se nechce." Zavrněl jsem, ale i tak jsem se rozhodl vstát a šel dolů po schodech.
"Volal ti Kevin." Pronesl v klidu táta a mě se zatajil dech.
"Nahoře je Martinus, nezabavite ho nějak? Já si to skočím vyřídit." on pouze mlčky přikývl a já popadl telefon a vyběhl ven. Potřeboval jsem s ním mluvit o samotě.
Čekal jsem na Marcuse už patnáct minut a on nikde...
Zvedl jsem se z jeho postele a vydal se po schodech dolů...zajímalo mě kde je...vešel jsem do kuchyně a nikdo nikde...kde sakra může být
"Kevine?" Promluvil jsem roztřeseným hlasem. Musím mu to říct.
"Ahoj lásko... Je mi bez tebe takové smutno." Zněl hodně smutně. Doprdele, já mu to udělat nemůžu. Miluje mě.
"Jo... M-mě... Promiň... Víš, jak jsem ti říkal o Martinusovi?" Začal jsem nevinně.
"OH... Takže... Ty a on jste spolu." Zašeptal.
"Ano... Ale slib mi, že si teď nic neuděláš, znám tě." Zašeptal jsem.
"Rozhodně neměj obavy. Vždycky mé srdce bude patřit tobě." musel jsem se pousmát.
"Však já vím. Děkuju.." Ukončil jsem hovor. Vím, že nebude v pořádku, ale musel jsem doufat, že se mu nic nestane.
Šel jsem zpět do domu.
ČTEŠ
Only At Night🌙
FanfictionNěkdy nejsou věci tak jak se zdají „Největším štěstím v životě člověka je vědomí, že nás někdo miluje proto, jací jsme, nebo spíše přesto, jací jsme." - Romain Rolland
