Chápeš?✔️

Kapitola 1.

Ještě jednou obejmu mamku kolem krku a ona mi věnuje pusu na tvář.
,,Mami, to bude dobrý. Jednou se to stát muselo." Snažím se ji uklidnit, ale já na tohle nikdy nebyl, takže mi to zrovna dobře nejde.

,,Ale, Erene, vždyť ty mi odcházíš k někomu úplně cizímu! Dává smysl, že se o tebe bojím. Co když se ti něco stane? Co když ti něco udělá? Co když..." chce pokračovat, já ji ale zarazím.
,,Mami, já to nějak zvládnu." Řeknu jí pevně. Ona se o mne vždycky strašně moc bála a proto je pro ni tohle celé až moc "nebezpečné", v dnešní době ovšem zcela normální.

,,Vždyť já vím. Mám tě ráda, Erene." Řekne mi ještě a já jí naposledy s tichým "já tebe taky" obejmu, pak už ale konečně nastoupím do vlaku, který míří směr má budoucí škola. Posadím se, postavím dva objemné kufry a jednu velkou tašku vedle sebe a naposledy zamávám rodině, to už se ale vlak dá do pohybu.

Vždycky jsem se chtěl stát právníkem. Rád jsem řešil vše možné a rád jsem hledal detaily, které by mi pomohly vyřešit všechno možné. Vždy jsem k tomu měl jisté předpoklady a když mne přijali na jednu z nejlepších vysokých škol pro právníky, byl jsem přímo nadšený.

Jenže pak nastal problém. Bydlím daleko, myslel jsem proto, že bych mohl být na internátu, bohužel mi ale řekli, že mají plno. Netušil jsem, co mám dělat protože jezdit tu dálku vlakem každý den je pro mne nemožné. Pak jsem ale našel ten inzerát.

Patřil muži, myslím, že 27 let starému, který sháněl spolubydlícího, jelikož nechtěl platit sám za byt, který stejně nepotřebuje celý. Byl na tom zkrátka stejně jako já, málo peněz na placení nájmu, bydlet u rodičů však nemohl. Nevím proč, ale to je asi jedno. Každopádně jsme se spolu domluvili na prohlídce jeho bytu. Měl to tam opravdu krásné a pro budoucího spolubydlícího měl už dokonce postel, stolek s židlí a nějaké poličky. Zkrátka pro někoho jako já hotový jackpot.

A teď sedím ve vlaku, mé rodné městečko se ztrácí v dáli a já přemýšlím, co mne čeká v budoucnosti. Jaké to s mým novým spolubydlícím bude? Když jsem si to tam byl prohlédnout, on tam nebyl. Měl za sebe záskok, nějakého blonďáka, myslím, že se jmenoval Erwin a představil se mi jako "kamarád mého potenciálního spolubydlícího."

Bude milý? A hodný? Bude hezký? Budu mu moct říct že... no... budu se mu moct svěřit, že si do bytu nastěhoval buzeranta?
Po této myšlence zavřu oči a pomalu vydechnu, abych se uklidnil, jelikož to je to, nad čím přemýšlím nejvíc. Co když mne kvůli tomu odsoudí? Pokud je jeden z těch lidí se staromódními názory, nejspíš mu to nebudu moct říct. Co když mne ale někde uvidí s nějakým klukem? Kdyby mne kvůli tomu v polovině semestru vyhodil z bytu, byl by to sakra problém.

Už jsem potkal spoustu lidí, kteří se tvářili jako přátelé, ovšem, když jsem se jim svěřil, vše se změnilo a oni najednou otočili. Přišel jsem jim nechutný a zženštilý, a to jen proto, že se mi nelíbí holky, stejně jako ostatním klukům. I já sám jsem z toho byl na prášky, když jsem to o sobě zjistil. Vlastně to celé bylo dost trapné, jelikož jsem byl se dvěma přáteli ze střední ve sprchách u bazénu a mě se z jednoho z nich postavil...

Pamatuji si, že jsem si připadal strašně. Přemýšlel jsem o tom, že to budu tajit a do konce života prostě budu sám. Jednoho dne jsem to ale nevydržel a řekl o tom mamce. A řeknu vám, nikdy jsem za ni nebyl radši.

Tehdy mi moc pomohla a hlavně mi vysvětlila, že nejde o nic strašného, že se kvůli tomu svět nezboří a neměl by ani ten můj. Také mi ale řekla, ať si dávám pozor. Vyprávěla mi o kamarádovi, který na svou odlišnou orientaci přišel ve svých patnácti letech. Ona ho prý znala ze základky jako milého a příjemného. Poté ale přišli na střední a lidé ho začali šikanovat. Možná se ho báli, protože byl jiný. Možná prostě neměli lehký život a chtěli si to na něm vybít a možná prostě byli hloupí, odnášel to ale on a to dlouhých šest let. I po střední si ho vždy našli. Neměl to lehké, nikomu o tom ale neřekl a tím se vše zhoršovalo. Až jednou si má mamka všimla modřin na jeho těle, kterých přibývalo každé pondělí a tak se rozhodla s ním o tom promluvit.

Nic jí tehdy neřekl. Byla z toho zničená, protože viděla, jak se její dobrý přítel trápí, přesto ale nic neudělala. Chtěla, aby jí to pověděl sám a to byla chyba.

Celkem to bylo deset let. Až po čtyřech letech, kdy jí nic nechtěl říct zavolala policii, která v pondělí, v době, kdy většinou z čista jasna zmizel, našla jeho a nad ním asi pět mužů.

Znásilňovali ho. Každé pondělí, pravidelně deset dlouhých let. A on stále odmítal komukoli o tom povědět, s kýmkoli si promluvit. Bál se. Bál se tolik, že se rozhodl opustit svůj starý život a odstěhoval se někam daleko.

Když mi to dovyprávěla, chtěl jsem vědět, co se s ním stalo pak. Ona mi však řekla, že to neví nikdo. Zmizel ze života všech svých blízkých a nejspíš... nejspíš prý spáchal sebevraždu. A tehdy mi pověděla, že nikdy nesmím začít nenávidět sám sebe pro to, jaký jsem. On to udělal. Proto nikomu neřekl, jak mu ostatní ubližují. A já jí slíbil, že nebudu jako on.

Od té doby jsem sám sebe přijal a naučil se hrát s kartami, které mi život rozdal. Už jsem několikrát byl na rande s klukem. Několikrát jsem se s nimi líbal jednou se s jedním málem vyspal, nakonec z toho ale sešlo, jelikož mu zavolala přítelkyně. O té jsem já samozřejmě nevěděl, takže není divu, že jsem ho pak už nechtěl vidět. Hajzl...

Vlak zastaví a já se rozhlédnu, kde to vlastně jsem. Ten název mi něco říká, kde už jsem to jen... sakra! Tady mám vystupovat! Rychle popadnu kufry, tašku a batůžek, ve kterém mám osobní věci a vyběhnu ven z vlaku. Stihnu to jen tak tak, jelikož chvíli na to už slyším píšťalku, oznamující, že se vlak může dát do pohybu.

Ještě chvíli poté stojím na nástupišti a snažím se vrátit se myšlenkami zpět do přítomnosti. Čeká mne první setkání s mým spolubydlícím, o kterém jsem slyšel jen z Erwinova vyprávění.
Čeká mne první setkání s Levim Ackermanem.