Chápeš?✔️

Kapitola 12.

Když jsme konečně dost daleko, pustím jeho ruku a povzdychnu si. Vím totiž, že se bude ptát. Vím, že se bude zajímat. Ale já odpovídat nechci. Nechci aby věděl víc, než je nezbytně nutné. Nechci, aby věděl víc, než vědět potřebuje. A právě proto mi tolik vadí skutečnost, že už víc, než potřebuje, ví.

,,Co se stalo, Levi?" Zeptám se hned, jak pustí mou ruku a já se tak vrátím zpět do reality.
,,Co to bylo za dům? A proč jsme odešli? A proč..."

Propálím ho pohledem a tím všechny jeho otázky zarazím. On přímo visí na mých rtech a to jsem ještě nic neřekl...
,,Erene, já..."

Je na něm vidět, jak se to v něm pere. Je znát, že neví, jak dál. Třeba by pomohlo, kdyby...
Natáhnu se k němu a chytím ho za ruku, kterou povzbudivě stisknu. Přátelsky, bez jakýchkoli vedlejších úmyslů.

Nechápavě se podívám dolů, na svou ruku, kterou nyní svírá jedna větší, opálenější. Je to takové přátelské gesto, které mi má nejspíše dokázat, že mu mohu věřit.

A mne to přesvědčilo.
,,Erene, jsi fajn. A proto... proto to nesmíš vědět. Nesmíš se do ničeho zaplést, protože... nezasloužíš si to. Vím, že bys byl fajn kamarád, ale tohle nejde." Řeknu a vytrhnu svou ruku z jeho sevření, čehož z absolutně nepochopitelných důvodů na moment zalituji.

Byl jsem od všeho takovej kousek! Proč?! Proč mi sakra nemůže nic říct? Proč mám pocit, ze jsme zase za začátku? Já zpět na začátek nechci!
,,Levi, proč to furt děláš?" Dostanu ze sebe zmoženě a zdrceně.

,,Co?" Nerozumím mu. Opět. Ale asi je to fér, protože on mně nerozumí taky.

,,Proč si nechceš nechat pomoct? Proč mne furt odháníš? Levi, já nejsem dítě. Vím, co chci a co zvládnu a už jsem zažil dost věcí, abych to poznal." Snažím se mluvit klidně, můj hlas ale stále stoupá a ke konci skoro křičím.

,,Erene, nechovej se jako dítě. Prosím, nedělej to všechno těžší..." řeknu tiše a v mých očích se odráží tichá prosba.
,,Pochop to. Pochop mě."

,,Já ti to nechci dělat těžší, ale jak to mám chápat? Jak mám chápat tebe, když mi nic nechceš vysvětlit? Proč se neustále pereš sám se sebou? Proč prostě neuděláš to, co fakt chceš, Levi?" Jsem zoufalý, jelikož on mi rozhodně nic neusnadňuje.

Povzdychnu si.
,,Erene, prosím, neřeš to. Jsou věci, které by se neměli opět vytahovat na světlo. Jsou věci, které by měli zůstat v minulosti."

,,To ano, já ti rozumím, ale tebe tyhle "věci" trápí doteď." Podotknu všímavě.

Na chvíli se zarazím.
,,Prosím, neřeš to." Zopakuji tiše.

Zmučeně vydechnu.
,,Dobře, pro teď to nechám." Rezignuji.

V naší další cestě se nás drží trapné, tíživé ticho.
,,Chtěl bys ukázat můj oblíbený parčík?" Zkusím ho prolomit.

Nevím, co se to se mnou děje. Dřív jsem ticho míval rád a takové to klábosení o všem možném i nemožném v každé volné chvíli prostě chodívalo mimo mne. S Erenem je to ale jinak. Ačkoli je to vzhledem k našim začátkům divné, jeho přítomnost mi nevadí a povídá se s ním hezky. Nechápu sám sebe.

,,Jasně." Přitakám s úsměvem, to už mne ale Levi vede uličkami městečka, které mi až podezřele připomínají místo, kde jsem se ztratil. Po chvíli projdeme branou a ocitneme se uvnitř.

Cesta, po které se Levi, snad automaticky rozejde je posypaná pískem a vytváří tak jednoduchý, hezký a přesto přirozený dojem. Kolem jsou stromky a stromy nejrůznějších druhů, které bych všechny nikdy nedokázal pojmenovat, ani kdybych se sakra snažil a půda pod nimi je plná všemožně barevných květin, které působí složitě a zároveň jednoduše, jak to zvládá jen příroda.

Dovedu ho k jedné lavičce, ke své oblíbené a tam se i s ním posadím. Hodnou chvíli je ticho a já jen koukám před sebe, před mýma očima běhá spousta vzpomínek.

Levi vypadá, jako v úplně jiném světě a já ho nechávám. Teď to totiž není jako tam, u toho domu. Tady vypadá šťastně. Tohle místo, tenhle park je pro něj určitě velmi důležitý, ačkoli nevím jak. Nebylo by správné vracet teď Leviho zpět do reality...

Cestou domů je Levi, stejně jako na té lavičce v úplně jiném světě. Když dorazíme, on si stoupne k oknu a kouká se ven, do dálky, jako by byl stále v tom parku. Stoupnu si vedle něj a oba dva tak jen zíráme z okna, někdo by nás možná nazval hloupými, v našich hlavách ale kolují vzpomínky a my se jimi necháváme unášet.

Najednou se na ulici pod námi objeví tři lidé. Tedy, dva dospělí muži a jedno dítě.

,,Mám tě rád, strejdo." Řekne malý, asi pětiletý kluk pravděpodobně staršímu z mužů.
,,Já mám strejdu radši." Pronese s nafouknutými tvářemi mladší z mužů a starší se k němu se smíchem nakloní a láskyplně ho políbí.

V mé hlavě se na moment objeví myšlenka- budu na jejich místě jednou taky? Budu mít taky jednou po boku milujícího partnera, se kterým se budeme procházet v parku a škádlit se navzájem? A v tu chvíli, jako by se obraz přede mnou na malou chvíli rozplynul a místo těchto lidí jsem se zde objevil já... a vedle mne Levi.

Rychle zatřesu hlavou a lehce si povzdychnu. To se nestane. Nikdy. Protože Levi... otočím se na něj a zahlédnu nenávistivý výraz v jeho tváři, vražedný pohled, který na ně upírá.

,,Debilní buzeranti." Řeknu jako ve snu, spíš už ze zvyku než že bych nad tím nějak přemýšlel, když se ti tři ztratí z mého zorného pole.

,,Proč je tak moc nenávidíš? Lidé trpí a to jen kvůli tomu, že je někdo nenávidí. Proč to všechno děláš?" Zeptám se smutně.
,,Víš, Erene, než začneš soudit, měl bys znát pohled na situaci ze všech stran. Ano, lidé trpí, protože jsou nenáviděni. Ale většinou také nenávidí právě proto, jak moc trpěli. Je to začarovaný kruh a vystoupit z něj je náročné, téměř nemožné. Všichni trpí. Záleží pouze kdy a jak moc." Řekne Levi a celou dobu mi u toho kouká do očí.
,,Tak proč to neukončíš, když si tohle uvědomuješ?" Zeptám se naléhavě, jelikož tomu vůbec nerozumím.
,,Víš, občas se člověk musí zamyslet a chvíli se jen snažit vcítit do situace druhého, aby vše pochopil. Občas prostě nestačí slova. Chápeš?" Položíš opět onu otázku.
,,To teda nechápu!" Řeknu zničeně a ty se pouze zvedneš, smutně se usměješ a odejdeš do svého pokoje. A opět mne necháš jen stát, s hlavou plnou otázek a čekajícího na odpovědi, které stejně nepřijdou...