Chápeš?✔️

Kapitola 15.

Probudím se kolem šesté ráno, jelikož mi zmizí malý radiátorek, který trávil dnešní noc vedle mne. Je to zvláštní, ale i přes to, jak málo jsem spal, cítím se odpočatěji, než kdy dříve. Že by to bylo mým spolubydlícím?
,,Dobré ráno." Zamumlám směrem k Levimu, který zrovna vstává z mé postele.

,,Dobré." Odpovím a můj hlas zní překvapivě docela klidně, takže není nic poznat.

Cítím se strašně. To včerejší zjištění tomu také moc nepomáhá, což o to, ovšem fakt, že jsem spal celou noc vedle kluka by tomu také moc nepřidával. Ovšem to hlavní, co mi málem přivodilo infarkt, bylo probuzení.

Eren ležel na zádech, já na něm, hlavu v ohbí jeho krku a co hůř, já ho dokonce poslintal...

Hnus, hnus, hnus! Proč jsem na to kývnul? Jo, chápu, asi jsem si za to mohl sám, jelikož jsem s Erenem koukal na ten stupidní film, čehož doteď lituji, jelikož to mělo příšerné následky, ale i tak, mě se to líbilo! Líbilo se mi ho ze spaní objímat, cítil jsem ho celou noc a to mi dávalo jistý pocit bezpečí, který normálně nemám. Tedy, samozřejmě jsem netušil, že tenhle zdroj "bezpečí" je zrovna Eren...

Že bych si pořídil plyšáka? Třeba by takový velký medvěd pohl zastat Erenovu funkci, kterou plnil dnešní noc...
Ne, to je hloupost. Ještě by ho Eren nebo kdokoli jiný viděl a měl bych po reputaci, navíc myslím, že neživá věc by nedokázala to samé, co člověk.

Odeberu se do kuchyně a začnu nám oběma dělat snídani.

Dojím a uklidím po sobě nádobí, poté si ale sednu zpět ke stolu a po očku pozoruji Leviho, který se svou snídaní ještě neskončil.

Proč zrovna on?
Této otázky se asi nezbavím. Možná pro ty krásné chvíle, které jsem s ním zažil. Možná pro ta tajemství, na která nedá dopustit. A možná, ačkoli je to divné, možná také pro ty chvíle, kdy je ke mně hnusný, dělá si ze mne srandu nebo se chová jako ledová královna. Je to zvlášní, ale já na něm miluji úplně všechno.

,,Co mne pozoruješ?" Zeptám se, jelikož, ačkoli si Eren nejspíš myslí, že je nenápadný, není. Opravdu ne.

,,No, já... chtěl bych se tě na něco zeptat." Řeknu po chvíli přemýšlení. Tahle otázka mne koneckonců také zajímá.

Pozvednu obočí. Snad to nebude jedna z těch otázek, na které mu opravdu dát odpověď nemohu, jelikož těch už je poslední dobou nějak moc...
,,Ptej se." Pobídnu ho.

,,Co vlastně děláš za práci?" Vypadne ze mne.

,,Jsem doktor." Řeknu klidně, ovšem Eren vypadá, že se tou kávou, kterou pije, asi udusí.

,,Doktor?!" Vyjeknu hned, jak se poperu s douškem kávy.
,,Ty jsi doktor?" Řeknu poté, o poznání klidněji, jelikož si uvědomím, že můj dřívější výstup asi nebyl zrovna "taktní".

,,Jo, jsem. Problém, spratku?" Zeptám se podrážděně. Copak nevypadám, že bych toho byl schopen?
,,Chirurg." Upřesním poté.

,,To je spousta krve..." Poznamenám s vyvalenýma očima, jelikož chirurgové jsou podle mne téměř bezcitní lidé. Jak by jinak zvládali operovat, když ví, že se ten člověk už nemusí probudit?

,,Tuším, na co asi myslíš. Víš, život nebývá jednoduchý. Když se s krví setkáváš už od dětství, nevadí ti, protože víš, že je to běžné. V mé práci se možná rozhoduje, jestli daný člověk přežije či ne, ovšem ve spoustě případů by bez naší pomoci neměl šanci vůbec." Řeknu se sklopenou hlavou.

Tolik vzpomínek se najednou ukázalo... Ale já kvůli nim už nebudu brečet. Ani nemohu, jelikož už mi všechny tyhle slzy vytekly právě z tohoto důvodu. Svět je krutým místem...

Jen zírám a snažím se pobrat novou informaci, kterou mi Levi odhalil. Když se s krví setkává už od dětství? Mluvil Levi o svém dětství? Co když mluvil o svém otci? Na té fotce, na které šel s matkou na hřbitov byl ještě opravdu malý a myslím, že vzhledem k tomu, že tam nebyl, byl to právě jeho hrob. Je možné, že Levi viděl jeho smrt?

,,Nemysli na to, nech to být. I já to už nechávám být." Pronesu klidně, když vidím, jak nad tím Eren přemýšlí.
,,Je to už dávno." Teď ani sám netuším, o čem vlastně mluvím. Stalo se toho tolik a za všechno můžu já. Jen já a nikdo jiný.

Kývnu, v mé hlavě ale stále koluje tato informace. Levi, proč jen mi nemůžeš povědět něco, co by mi bylo jasné? Proč mluvíš v hádankách, jejichž rozluštění snad ani není možné, minimálně ne z mé pozice? Co se ti stalo, že to doteď řešíš, že tím doteď žiješ?

Pak si ale uvědomím jednu další věc, která s tímhle souvisí.
,,Jak dlouho toho chirurga děláš?" Zeptám se a zamračím se. Něco mi tu nesedí.

,,Od dokončení školy. Nedávno to byli tři roky," zavzpomínám krapet zaskočeně. Proč ho zajímá zrovna tohle? Jak jinak dlouho bych to asi měl dělat? To si myslí, že jsem poslední tři roky dělal brigádu v obchodě, místo abych získával peníze za to, co jsem vystudoval, nebo co?

Prohlédnu si Leviho od hlavy k patě, abych se ujistil, že jsou věci opravdu tak, jak si myslím - zmatené.
,,Počkej, ty jsi do inzerátu psal, že potřebuješ spolubydlícího, protože nechceš platit celý tenhle byt. Jako doktor ale získáváš spoustu peněz, no ne?"

,,To ale neznamená, že chci platit za víc, než potřebuju." Snažím se z toho vybruslit. Já věděl, že jsem mu toho řekl moc. Jsem v háji.

,,To nepopírám. Pokud si ale správně pamatuji, říkal jsi mi, že jsi spolubydlícího nechtěl. Že jsi ho mít musel. A že jsi vybral mne, protože jsem se přihlásil dost brzy! Levi, nevěřím tomu, že by jsi si sem stěhoval někoho cizího, koho ani neznáš, kdyby jsi opravdu nemusel. Na tom celém je prostě něco špatně!" Uhodím na něj a vysypu mu všechny své myšlenkové pochody.

,,A jestli už tři roky pracuješ jako chirurg, jak je možné, že spolubydlícího "nutně potřebuješ" až teď?" Řeknu poslední fakt, který mi nesedí.

Levi, ačkoli se zdá, že to už není možné, o poznání zbledne a já tak pochopím, že jsem uhodil hřebíček na hlavičku.

Mezi námi panuje ticho a já se snažím přesvědčit sám sebe, že vlastně stále není tak zle, ačkoli vím, že se mi všechno hroutí. On toho ví moc. Tolik se toho nikdy dozvědět neměl...

Pokusím se nějak se uklidnit a vymyslet něco smysluplného, čím bych přerušil ticho, které mezi námi panuje a Erenovi akorát potvrzuje, jak moc správné jsou jeho myšlenkové pochody.

,,Ty dneska nejdeš do školy?" Fajn, to se úplně nepovedlo...

Zašklebím se.
,,V sobotu, Levi? Ne, v sobotu škola opravdu není." Řeknu a pokusím se napodobit jeho hlas, když mne poučuje.

Tentokrát se zašklebím já.
,,Ne, to máš pravdu. V sobotu škola opravdu není." Řeknu a Eren se vítězně usměje.
,,Kdyby nebylo pondělí, asi bych sám sobě nadával do debilů." Poznamenám s klidem a Eren s vytřeštěnýma očima vystřelí ze židle.
,,Doprdele." Zakleje, jelikož už teď nestíhá a já se pouze zasměji.