Sedím v autobuse a jedu ze školy domů. Dnešek byl skvělý, jelikož jsme skončili mnohem dříve, než končíváme normálně. Odpadla spousta přednášek a jsem za to upřímně rád.
Sedím v autobuse a koukám se z okýnka, v jednu chvíli ale strnu. Osoba, která právě přistoupí je mi totiž podezřele povědomá.
Mírně se přikrčím a sleduji ho, aby nevěděl, že o něm vím. Co tu dělá? A co... on brečí?!
V tu chvíli už na všechno kašlu, nechám schovávání schováváním a vyběhnu k němu.
,,Erene..." vydechnu překvapeně, pak se ale otočím zády a pokusím se co nejrychleji otřít všechny neposlušné slzy. On mne ale otočí a podívá se mi do očí.
Co nejpevněji k sobě stisknu oční víčka. Tuhle stránku jsem mu ukázat nechtěl. Je tak slabá, tak čitelná, nenávidím ji. Proč jsou lidé slabí? Proč existuje slabost?
Co nejopatrněji mu stírám všechny slzy. Poté ho zavedu k nejbližším sedačkám, kde ho posadím k okýnku a sednu si vedle něj.
,,Co se stalo, Levi?" Zeptám se okamžitě.
,,Nic." Řeknu jen a svůj pohled upřu ven z autobusu. Proč jsem jako vždy nejel oklikou? Proč jsem se dnes tak zdržel?
,,Proč nejsi ve škole?" Vypadne ze mne nakonec. Má mít přednášky. Má sedět v budově a ne být tady, se mnou.
,,Skončili jsme dříve. Neodbíhej ale od tématu. Něco se stalo, možná na to nevypadám, ale nejsem zase tak hloupý, Levi, jak si myslíš. Něco se stalo, nikdy dřív jsem tě brečet neviděl." Řeknu umanutě.
A už taky nikdy neuvidíš, řeknu si sám pro sebe. Ani dnes jsi totiž vidět neměl. Je to chyba. Moje chyba, vím, ale nechápu, proč je život opět proti mně. A vlastně ne, tohle já chápu. Mohu si za to sám, to já všechno zničil. To já zničil tebe, tvůj život. Ovšem nechápu, proč v tom všem musí být Eren. Osude, proč chceš zničit i jeho život? Nic neudělal, pro lidi by se rozkrájel. Proč jsi ho tedy přivedl ke mně?
,,Erene, já ti to říct nemůžu, chápeš?" Řeknu zoufale.
Povzdychnu si.
,,Právě že nic nechápu. Vím, co chceš říct a ne, to není dobře. To vůbec není dobře. Jak ti mám pomoct, když netuším, co se vlastně děje?" Zeptám se zoufale.
,,Třeba není tvým úkolem pomoct mi, ale něco úplně jiného. Třeba ti to prostě není souzeno. Mně není souzeno získat něčí pomoc a já se s tím smířil. Erene, nezasloužíš si to, nechtěj to. Radím ti, jak nejlépe mohu. Nech to být." Řeknu se znovu nabytým klidem.
Takhle je to správně. A až si to i Eren uvědomí, bude vše tak, jak má být. On bude mít spokojený život, sežene si přátele a možná i nějakou hezkou holku, kterou bude milovat a která bude milovat jeho. Protože tak to má být, no ne?
,,Levi, ani nevíš, kolikrát už jsem od tebe slyšel podobné věci. Nech to být, nezkoušej to, nepřátel se se mnou... Proč to všechno děláš? Opakuješ to jako hesla, která ti do hlavy vtloukl někdo jiný." Řeknu a až po tom, co to vyslovím nahlas, uvědomím si, že to možná není tak úplně nesmyslné. Rozhodnu se ale nedat to na sobě znát a pokračovat:
,,Proč se nerozhodneš sám? Proč nechceš nechat mne, ať se rozhodnu sám? Levi, vždyť je to tvůj život. A můj je zase můj. Každý z nás si může sám určovat, co s ním bude dál. Proč se tomu stále tak bráníš?"
,,Kdybys jen věděl..." povzdechnu si.
,,Právě že já vědět chci!" Vykřiknu zničeně.
Jo, to jsem asi neměl říkat.
,,Máš krásné názory, krásné přesvědčení. To, co mi říkáš, je tak moc nepoznamenané okolním světem, tak nevinné, až to bolí. A právě proto by ses ode mne měl držet dál. Právě proto bys to měl nechat plavat. Protože čím víc nahlédneš pod pokličku té změti problémů, kterou sebou vláčím a která tě tak moc zajímá, tím víc o ně budeš přicházet. A to ti za to nestojí." Vysvětlím mu to vyčerpaně. Dneska už je toho moc. Nejdřív tamto a teď Erenovi dotazy. Alespoň teď by mne mohl nechat...
,,Ale Levi, ty si neuvědomuješ, že já se těch názorů klidně vzdám, pokud..." už už málem vyslovím "pokud budu moct být s tebou", rychle se ale zarazím a zmlknu. "S ním," tak, jak bych si to přál, být nemohu. Nejde to. Jediné, co aktuálně mohu, je starat se o to, aby alepoň on byl šťastný. A i to, jak to tak vypadá, jde pěkně do kopru...
Jen ho sjedu pohledem a poté se mu podívám do očí. Z těch mých jde jasně vyčíst jediné- "nechceš". Je mi jedno, co chtěl říct dál. Nepotřebuju poslouchat, jak bude všechno krásné. Přál bych si být sám a ani to momentálně nemám.
Povzdechnu si a zbytek cesty už probíhá v tichosti. Doma si Levi, nečekaně, zaleze do svého pokoje. Už jsem na to zvyklý. Má chvíle, kdy nechce vidět nic a nikoho. Dnes mi to ale přijde takové... jiné. Mám o něj strach. Nerad bych, aby se mu stalo to samé, co minule. Ne že by mi nějak extra vadilo ho všude nosit, náhodou to byl skvělý pocit, mít ho tak úžasně blízko sebe a natisklého na svém těle, nechci ale, aby si jakkoli ubližoval.
Neměl bych za ním jít? Možná pouze nakouknout, že se nic neděje? Mohl, on se také byl včera podívat, jestli mi nic není...
Ta vzpomínka mi nahrne krev do tváří. Záleží mu na mne... A dal bych krk za to, že do té doby nespal, stejně jako já. Kvůli mně? Krásná představa, ovšem, moc bych jí nedával...
A také to, jak usínal vedle mne. Zůstal se mnou i přes své "přesvědčení" vůči homosexuálům. Bylo to krásné gesto. A když jsem se někdy uprostřed noci probudil, objímal mne. Bylo to tak krásné.
Ráno bohužel vstal dříve, než já, takže jsem neměl možnost prohlédnout si na světle jeho krásnou spící tvář, přesto jsem ale na sobě stále cítil jeho blízkost. Tak úžasně jsem se už dlouho necítil. Tak milovaně...
Obšem bylo to jen přátelské, nechtěl, abych se bál. Možná to navíc bylo zapříčiněno výčitky svědomí?
Nevím, ale představa, že to skutečně udělal, protože mu na mne záleží a alespoň něco málo ke mně cítí, je krásná. Proč se v ní ještě chvíli nakoupat?
...
V hlavě opět prázdno. Počet předepsaných kapitol se rapidně zužuje...😩
ČTEŠ
Chápeš?✔️
Fanfic,,Proč je tak moc nenávidíš? Lidé trpí a to jen kvůli tomu, že je někdo nenávidí. Proč to všechno děláš?" Zeptám se smutně. ,,Víš, Erene, než začneš soudit, měl bys znát pohled na situaci ze všech stran. Ano, lidé trpí, protože jsou nenáviděni. Ale...
