Chápeš?✔️

Kapatola 46.

Sedím ve vlaku a odolávám chuti vstát ze sedadla a začít nervózně procházet ze strany na stranu.

Ještě dnes jsem si sbalil menší kufřík, batoh a vyrazil. Do bytu samozřejmě nepůjdu, nějakou dobu prostě strávím v hotelu. Hloupý nejsem...
Když mne mamka spatřila, jak pochoduji po schodech dolů i s věcmi připravený na odjezd, vytřeštila na mne oči a zdála se, že to s ní sekne. Snažila se mi to vymlouvat, já jí ale moc šancí nedal a jen v rychlosti vysvětlil, že jiná možnost na záchranu Leviho není.

A tak teď sedím tady, nervózně si mnu ruce a čekám, až vlak zastaví v příslušné stanici.
Možná jsem si to měl lépe promyslet. Na jinou stranu, když je ve hře něco tak silného, jako láska, není na nějaké velké promýšlení moc čas. Je sobota, to znamená že pondělí bude pozítří. Netuším, jestli Levimu ten idiot ubližuje častěji, než dřív, ale každá chyba by mohla být osudná. Proto musím počkat do dne, ve kterém se to stane určitě. A vlastně se mi i jeden den navíc hodí, jelikož musím udělat ještě něco. Celou záhadu stále halí spoustu otazníků, ty největší jsou ale pryč, naštěstí. A přísahám, že z Leviho už ten zbytek vytáhnu, jen co ho dostanu ze spárů jednoho úchyláka...
Přesto je tu ale jedna věc, kterou mohu vyřešit sám. A vlastně jsem to měl udělat už dlouho.

Hlavou mi opět probleskne vzpomínka na na usmívajícího se černovláska.
Přál bych si, abych to byl já. Aby se to všechno nedělo právě jemu. Přísahám ale, že i kdyby se měl zlobit donekonečna, už nikdy ho nenechám takto trpět. Už nikdy, jelikož odteď mne má za zadkem neustále.

Kde teď asi je? Snad si našel nějaký hotel, nebo tak něco. Z celého srdce upřímně doufám, že ho ani nenapadlo vrátit se ke Kennymu, na jinou stranu, pokud ho napadlo jezdit za ním každé pondělí, téměř dobrovolně... Ne, nedokážu si to ani představit.

Když konečně vystoupím z vlaku, město už halí tma. Jediným zdrojem světla je pouliční osvětlení a pár (doslova pár, čili dvě) hvězd, které ovšem stejně nejsou skoro vidět. V tu chvíli si vzpomenu na noční nebe tam, uprostřed lesa a musím se sám pro sebe kysele zašklebit. Jo, město, to je pokrok jak prase, pomyslím si trpce, pak ale lehce zavrtím hlavou. Teď nemohu řešit hlouposti. Je pozdní večer a já musím najít hotel, ve kterém mne přijmou a nebude moc daleko, pomyslím si a vydám se ulicemi městečka někam do neznáma.

Sedím u okna a pozoruji noční oblohu, v hlavě mi samovolně vyvstane vzpomínka na tu krásnou noc, kdy jsme si s Erenem povídali. Bylo to tak nádherné, jeho přítomnost, jeho blízkost... Ach, jak jen jsem mohl sám před sebou tak dlouho skrývat své city? Už tehdy jsem ho bezmezně miloval, už tehdy jsem to věděl...

Tehdy bylo nebe krásnější. A hlavně jsem ho mohl, za přítomnosti právě tohoto spratka vnímat mnohem romantičtěji, mnohem lépe. Teď už je z toho pouze bolestná vzpomínka...

Erene, kde jen vězíš? Kam jsi se mi ztratil? Nenávidíš mě? Jsi asi hodně naštvaný, nedivím se. Kdyby to ale bylo jakkoli jinak, hrozilo by ti nebezpečí. On je policista. Komu budou věřit víc, policajtovi, nebo někomu, jako jsem já? Mám ve svých spisech navždy nevymazatelnou tečku, která mne stahuje a která působí, že mi nikdo nikdy nebude věřit. Přál bych si ale vědět, že jsi v pořádku. Že se ti nic nestalo a stále nic nevíš. Možná se zlobíš, ale jiná možnost nebyla. Nejsi mrtvý a to je hlavní. Dokud jsi v pořádku, vím, že mi to všechno stojí za to.

Opatrně se na posteli posadím. Mé rozbolavělé pozadí se v tu chvíli samosebou ozve a já proto syknu. Dokud jsi v pořádku, Erene, můžou si na mně rozjet kolik grůpáčů si budou přát, všechno to vydržím, slibuju. Ty mi za to stojíš.

Místnost halí tma, přesto ale cítím, čím vším je postel pokrytá. Možná bych měl být za dobrou postel rád. Ten pokoj, do kterého mne Kenny zamyká nic jiného nemá. Je tu postel, kbelík (na podrobnosti ohledně kbelíku raději nemyslet, hnus...), a dveře. Opravdu pevné dveře. Je v nich otvor, kterým se sem dá dávat jídlo a pití, ovšem moc ho zatím nebylo. Také tu je zamřížovaný otvor, takové okénko, kterým v noci pozoruji oblohu a kterým sem jde alespoň kousek světla, bez kterého bych asi zešílel. Jednou týdně mi sem také přitáhne lavor na umytí. Nikdy dřív to takto hrozné nebylo. Přijdu si jako vězeň. To bude tím, že jím jsem...

Ne, já nejsem vězeň. Jsem šukací panenka. Proto taky ta postel. Je pohodlná, ovšem je tu jen a pouze proto, abych byl šukatelnější. Kysele se zašklebím.

Chvíli bojuji s nutkáním jít si lehnout a spát na zem, jelikož postel je pokrytá vším možným, z čeho se mi zvedá žaludek. Mít tak co zvracet, přibydou ke krvi, samosebou mé, a spermatu ještě zvratky, ale momentálně se asi Kenny rozhodl trochu mne potrápit hladem. Chce získat Erenovu adresu. I kdybych ale byl bez jídla týdny, nikdy to neprozradím. Nikdy nedopustím, aby bylo všechno tohle utrpení zbytečné.

Opět se, ačkoli zhnuseně, položím na postel a zavřu oči. Ne že bych doufal ve spánek, ten nepřichází už dlouho, takže vlastně ani nedoufám, nechci ale koukat na to všechno kolem sebe. Přál bych si být jinde. Přál bych si být v náruči svého Erena, oplatit mu jeho slova lásky i ten krásný polibek...
Bože, ten dotyk rtů byl tak nádherný. Myslel jsem, že jsem na holky, ale tohle mi rozpumpovalo srdce a tak i veškerou krev v žilách. Bylo to tak krásné, tak úžasné.

A s touhle myšlenkou se po chvíli, ačkoli je to zvláštní, propadnu do tmy a nechám tak říši snů pohltit mne a zachránit z kruté reality...

Posadím se na postel ve svém hotelovém pokoji a povzdechnu si. Ještě před chvílí jsem byl připraven na vše, ale teď, sám v hotelu někde poblíž centru města se cítím tak sám, tak v koncích...

Kdyby tu byl Levi, určitě by mi pomohl. Ale teď to nejde. Ne proto, že by tu nebyl, i když to je taky závažný problém, ale proto, že teď jsem na řadě já. Teď zachráním já svou lásku. I kdyby mne měl kvůli mé orientaci nenávidět.

Položím se na postel a zahledím se na prázdné místo vedle sebe. Přísahám, že pokud se vše povede a on ke mně přeci jen bude něco cítit, nikdy ho už nenechám samotného. Pokud bude cítit alespoň něco, může se připravit, že jsou toto poslední noci, kdy usíná sám...