Chápeš?✔️

Kapitola 25.

Jsem jako ve snu, zvládám jen stát jako opařený, koukat směrem, kam utekl a držet se za poraněnou tvář. Bolest však není podstatná, skoro ji necítím. Není to tím, že by Levi neměl dobrou ránu, náhodou je na svůj vzrůst silný až až, ale já nemám sílu vnímat ji.

Uhodil mne. A utekl mi.

Chtěl jsem mu přeci jen pomoct... Co jsem udělal špatně?

Po chvíli ke mně přijde Armin. Zdá se stejně překvapený, jako já, přesto už se ale nejspíš vzpamatoval natolik, aby mohl něco udělat.
,,Erene, já-" začne, já ho ale přeruším.
,,Prosím, teď ne, Armine." Řeknu mu tiše a stále koukám někam do lesa, jako bych doufal, že se co nejdříve opět vynoří.
,,Erene, musíš-"
,,Teď ne!" Vykřiknu ještě jeho směrem, otočím se na patě a svižným krokem zamířím někam do lesa. Musím ho najít, co když se ztratí?

Kolem mé paže se ale obmotají dlouhé štíhlé prsty mé kamarádky.
,,Erene, uklidni se laskavě!" Řekne přísně Mikasa a já, jako bych si vše konečně uvědomil, sesunu se na zem a jen tupě zírám do země. Ona si klekne z jedné strany vedle mne, z druhé přijde Armin.
,,Erene, nevíme, co to do něj vjelo, ale myslím, že potřebuje chvíli klid." Řekne Armin a Mikasa kývne.
,,Sice jsi nám o jeho minulosti nechtěl říct téměř nic, já ti tedy nevěřím, že o ní nevyprávěl ani tobě, ale budiž- myslím, že tě praštit nechtěl. Na malý, úplně kraťounký moment vypadal ještě překvapeněji, než ty. Erene, jsi budoucí právník. Dej si dvě a dvě dohromady a pochop, že jít teď za ním je hloupost!" Řekne Mikasa rozumně a já nemohu jinak, než přikývnout.

,,Asi máš pravdu. Děkuju vám. Za to, že mi pomáháte. Bez vás už bych byl ztracený v lese..." poděkuji jim a usměji se na ně.

Ještě hodnou chvíli tam jen sedím a snažím se srovnat si vše v hlavě. To mi vždy pomáhalo, vědět, na čem jsem. Co mne ale trápí, je, jak to Erenovi vysvětlím? A jde to vůbec vysvětlit?

Ano, jeden způsob je. Říct Erenovi pravdu. Ten však nepřipadá v úvahu, nemohu mu to říct, nemohu ho uvrtávat do problémů a hlavně ho jimi zatěžovat. On je v podstatě ještě dítě. O světě lidí, jako jsem já, neví nic a čím déle vědět nebude, tím to bude lepší.

Ach, jak já bych si přál smět žít ve stejném světě, jako moji vrstevníci. Jako můj spolubydlící. V tom krásném, růžovém světě plném přátelství, lásky a radosti. Co jsem komu udělal? Co jsem kruci provedl, že to musí být takto?! Co?!

Vstanu a vztekle kopnu do kmene stromu.
,,Doprdele!" Zanadávám, jelikož to bolí jak čert. Fajn, měl bych se uklidnit. Smířit se se vším, jako vždy. Nějak to dopadne, na to nesmím zapomínat. Vždycky to nějak dopadlo.

Ať se stane cokoli, ať se má stát cokoli, vždy to má konec. Vždycky to nějak skončí a vždy se potom dostaneme do fáze, kdy už to je pouze vzpomínkou. Kdy víme jak to skončilo a můžeme se pouze usmívat při pomyšlení na strach a nejistotu, která nám tehdy proudila v žilách. To je klíč. Když už jsou věci tak moc špatné, že na nich nevidíme jediný pozitivní bod, stačí si uvědomit, že ze všeho budou jednou pouze vzpomínky.

Pomalým krokem se vydám směrem k našemu tábořišti. Stromy kolem mne, ticho a klid mne postupně uvolňují. Nějak to dopadne. Zpěv ptáků mi pomáhá nemyslet na svou minulost. Už je to pryč.

Konečně ho zahlédnu. Je tu, skutečně je tady.

Vstanu a okamžitě se k němu vydám, poté si ale uvědomím, ze vlastně nevím, co mu chci říct. A tak se, kousek před ním, zastavím a podívám se mu do očí. Snaží se uhnout pohledem, nakonec se mu to ale nepovede a jeho oči přeci jen zabloudí k těm mým. Na tvářích má zaschlé stopy od slz, na těch mých ale s největší pravděpodobností budou taky.

Každá sekunda, kdy tam stojíme a jen se utápíme v očích toho druhého se zdá hodinou. Nevím, jestli nás ostatní nepozorují, ale v tuhle chvíli jako bychom tu byli jen my dva, stojící jako dva pitomci a němě zírající navzájem do očí, ve kterých se dá přečíst téměř vše.

Jeho smaragdy, ty hloubky, ty fascinující oči se nepochybně ještě před chvílí topili v slzách. Je v nich bolest, přesto ale nejsou jako ty "jeho". "On" mi jejich prostřednictvím vyčítal vše, kdežto Eren... bolí ho to, trpí, přesto ale nevyčítá.

Po chvilce, která se zdá přinejmenším jako půl dne udělám to, co se mi momentálně, paradoxně, zdá nejlepší. Udělám poslední krok k němu a co nejpevněji ho obejmu kolem pasu.
,,Promiň." Zašeptám pouze, vím však, že tím bylo řečeno vše, co jsem měl říct.

Vzlyknu a přitáhnu si ho k sobě blíž, čímž upevním objetí.
Je spousta věcí, které bych tolik rád věděl, přesto vím, že sem, do tohohle momentu nepatří. Teď jsme tu jen my, naše objetí a všechny ty emoce, které kolem nás létají vzduchem.

Cítím, jak blízko jsem byl zničení. Rozpadu našeho přátelství. A teď, když ho držím takto u sebe, cítím, jak se vše zesiluje. Co nás nezabije, to nás posílí, říkala vždy matka a já tomu konečně rozumím. Jsou to momenty, kdy se cítíme totálně na dně, které nám ukazují, jak moc je pro nás ten druhý důležitý.

Miluju ho. Miluju a strašně moc...