Chápeš?✔️

Kapitola 22.

Posadím se zpět, vedle Erena. Na tváři mám stále úsměv, který jsem vytvořil pro něj, jelikož jsem se rozhodl ukázat mu, že jsem připraven vyskoušet to tu a pořádně si to užít, nebo to alespoň hned neodsoudit. Proč se mi ale zdá nějaký smutný?

Nechápu ho. Myslel jsem, že právě o tohle mu jde. Stále tedy netuším, proč tak moc usiloval o mou přítomnost tady, navíc, když jsem sem ani nechtěl. Věnoval do toho, abych skutečně jel spoustu času. Proč je tedy teď smutný?

Pokroutím nad jeho chováním hlavou a pak se otočím na Armina a povytáhnu jedno obočí na znamení otázky.
On ale pouze pokrčí rameny a zdá se stejně překvapený, jako já.

Zbytek večera prostě civím do ohně a ignoruji vše kolem, včetně konverzace mých přátel.

Co to se mnou je? To mne vážně jeden úsměv věnovaný Arminovi tolik deptá? To mi vážně tolik vadí, že si tu našel kamaráda? Navíc že ho našel právě v Arminovi, mém nejlepším příteli?

Žárlím. Žárlím na všechno a všechny a může za to Levi... Proč ale?
Jsem idiot. Vážně.

Občas na sobě cítím cizí pohled. Vím čí je, není tak těžké to rozeznat. Zabodává se do mne s takovou intenzitou, jako by mi viděl na dno duše, jako by mne tím pohledem chtěl propálit, rozpůlit a prohlédnout si všechna má tajemství. Jen jeden člověk na mne takto kouká.

Táborák ještě neskončil, já se ale stejně se všemi rozloučím, hlavně tedy s Arminem a vydám se do našeho stanu. Ta cesta autem a taky to stavění stanu a vše kolem mne docela vyčerpalo a zítra budu potřebovat sílu na pádlování.

Vlezu do stanu a zachumlám se do spacáku. Můj pohled spočine na prázdném místě vedle mne a já si proto povzdychnu.

Co tomu spratkovi přelítlo přes nos, že se najednou chová takhle? Ať si nemyslí, že jsem si nevšiml, jak se pod mým pohledem ošívá, vždy když se na něj podívám. Věděl o mě a přesto mne ignoroval. Nechápu ale, proč mne tu tedy chtěl. Asi bych se ho na to měl zeptat... nebo ne? Neměl bych to radši nechat být? Armin mi říkal, že bych to tu měl zkusit. Že bych měl začít od začátku. Neměl bych to tedy nechat být a prostě si to tu užívat? Však on si té změny všimne.

Na jinou stranu, toho úsměvu si taky všiml a nic, účinek byl spíše opačný. Jak tak vidím, Arminovi rady nejsou zrovna přínosné. "Zkus začít úsměvem", poradil mi. "Eren bude rád," říkal. Jasně...

Bez hnutí sedím u ohně, dokud se tak nějak všichni neshodnou, že je čas jít spát. Ymir se nabídne, že oheň uhasí a postará se, aby další den nebylo v novinách, že parta vysokoškoláků zapálila les a Historia se k ní přidá, prý že jí pomůže.

Kdybych teď nemyslel na něco úplně jiného, začal bych si určitě říkat, jestli spolu ty dvě něco nemají. V mých myšlenkách je ale pouze jedna jediná osoba, která se staví na první místo přede všechno.
Levi...

Co když se mu líbí Armin?
Hloupost, on je přeci proti homosexualitě. Ale co když lhal?
Erene, nevymýšlej blbosti. Je to kravina, určitě se mu Armin nelíbí.

Ale co když ho bude mít radši než mě? Co když bude chtít, aby se k němu nastěhoval on místo mě? Co když...

Erene, brzdi.
Chováš se jako zamilovaná puberťačka, která neumí ovládat vlastní emoce. Ty tvé teorie jsou absolutně padlé na hlavu tak se přestaň litovat!

Ale stejně, od toho stavění stanu se mnou nemluvil, kdežto s Arminem mluví v pohodě. I se kvůli procházce s ním usmíval. Usmíval! Levi se normálně neusmívá, jen ve vzácných případech.

Kéž bych mu tak mohl říct, co k němu cítím. Pak bych ho ve chvílích, jako je tato mohl prostě obejmout, políbit do vlasů a on by mi třeba mohl říct, ať nežárlím, nasadit ten svůj úšklebek a lehce mě u toho praštit, pak by mě ale políbil a řekl mi, že stejně nemám proč žárlit, jelikož chce být jen se mnou...
Mohl bych kdykoli líbat jeho rty, kdykoli se ho dotknout nebo na něj jen dlouhé minuty zamilovaně civět.

Ach, jak já nesnáším tenhle svět. Tuhle realitu, ve které mohu jen přihlížet a doufat, že si nakonec přeci jen radši vybere mne. Ve které mohu jen doufat, že se nakonec nerozhodne, že je lepší společnost někoho jiného, než ta má.

Vlezu do našeho stanu, opatrně, jelikož myslím, že můj spolubydlící už spí. Zachumlám se do svého spacáku a na chvíli se na něj podívám. Leží zády ke mně, takže mu stejně do obličeje nevidím. Přesto ale cítím, že ještě nespí. Neslyším klidné oddychování ani nic podobného a navíc, když jsem sem lezl, viděl jsem, jak se rychle otočil čelem ke stanové plachtě, aby na mne nemusel koukat...

Po jeho vzoru se také otočím zády k němu a upřeně hypnotizuji normálně tmavě modrou plachtu, která se ovšem teď, v černočerné tmě zdá černá, stejně jako všechno ostatní.

Leží na druhé straně stanu. Nespí. Vím to, poznal bych, kdyby spal, krom toho před chvílí přišel. Ležím tu už docela dlouho a přesto stále ne a ne usnout. Mohou za to myšlenky, které se zběsile honí mou hlavou.

Vzpomínám si, jak mi Eren nadšeně sliboval, že si budeme před spaním povídat. Přišlo mi to jako hloupost, říkal jsem si, že to bude akorát tak otravné, jelikož mne nenechá spát, jenže teď...
Teď, když se mezi námi vznáší pomyslný mrak, pomyslná bariéra, rád bych ji prolomil klábosením o čemkoli. Jenže Eren si asi povídat nechce.

Nechápu, co se s ním děje. Je to zvláštní, vždycky před tím jsem byl ten "nepochopený" já, jelikož chtěl Eren znát mou minulost a já mu ji nechtěl říct.

Že by to bylo tím?
Přestává se se mnou bavit, protože jsem mu o tom nechtěl říct? Je to možné, nechápu ale, proč se mnou dělal všechno tamto. Proč se snažil o přátelství. Že by to byla součást něčeho? Že by se snažil dozvědět se...

Ne, to je hloupost. Znám ho, tedy myslím, a takový on není. Tohle by neudělal. Jeho oči nelžou a vždy před tím v nich byla taková upřímnost, taková dětská naivita.

Intuitivně se otočím a v tu chvíli se naše pohledy střetnou, ten můj s tím jeho. Je to jen malá chvilka, kdy si koukáme do očí, já mám ale přes to pocit, že to jsou minuty, ne li hodiny. Tiše, téměř neslyšně si povzdychnu a otočím se k němu opět zády.

,,Dobrou noc, Erene..." Zašeptám a zavřu oči, aniž by se mi dostalo jakékoli odpovědi.