Chápeš?✔️

Kapitola 48.

Vozy městské policie dorazily na určené místo ještě dlouho před východem slunce. Vlastně zde byly už od půlnoci, jelikož nikdo nevěděl, kdy přesně se "to" stane. Teď už je ale devět hodin ráno a já bojuji s nutkáním prostě tam vběhnout. Celý plán by ale tímto neuváženým činem šel do kytek a proto musím vydržet.

Včera, když jsem opustil policejní stanici, šel jsem to tu trochu obhlédnout. Potají jsem nakukoval do všech možných oken a okýnek, jeho jsem však nezahlédl. Až potom...

Jeho okýnko bylo z druhé strany rodinného domku, zamřížované a poměrně vysoko. Kdybych se nesnažil a nenaskládal na sebe všechno možné, určitě bych se tam nedostal. Ten pohled mi vyrazil dech. Můj milovaný Levi ležel na posteli prosáklé vlastní krví a dalšími pochybnými tekutinami a spal. Jeho tvář byla navzdory prostředí, ve kterém se nacházel, klidná, nic ho ve spánku netrápilo. Vydržel bych se na něj koukat hodiny... A vlastně jsem to i udělal, byl bych tu doteď, jenže to sem šel omrknout strážník a poté, co jsem se já jeho a taky on mě pěkně polekal, nařídil mi se na dnešek vyspat.

Tehdy jsem bojoval s nutkáním jakkoli na sebe upozornit, rozhodl jsem se ale, že by to bylo akorát horší. Nejen že bych ho vrátil do reality a tím mu způsobil další bolest, také by to ale pro nás oba bylo mnohem těžší. Už tak jsem přes clonu slz, jež ten pohled způsobil, téměř neviděl. Mé srdce se svíralo a já si tolik přál, abych tam místo něj mohl být já...

Muži v policejních uniformách jsou nyní takticky rozestavěni kolem domku. Tři stojí pod mřížovaným oknem na bednách, které si přinesli, jeden z nich drží v rukou fotoaparát, další záznamník kvůli zvuku, a všichni poslouchají. To je výhodou mříží. Slyšíte úplně vše, když jste dost blízko, samosebou. V křoví a za stromy jsou schovaní další, kteří, až dají ti u okna znamení, vpadnou do domku.

Čas běží, z deváté hodiny se stane desátá, pak jedenáctá a takto to jde dál a dál. Strážník, krčící se se mnou za křovím, jelikož jsem tvrdošíjně odmítl být v bezpečí domu nebo prostě kdekoli jinde, mi věnuje zlý pohled a ukáže rukou na své hodinky. Samozřejmě mi nevěří, ovšem já se pouze lehce zamračím a otočím se od něj pryč. Jen ať si nevěří. Já jsem si na sto procent jistý, že ho dneska zachráníme. Kruci, vždyť jsem ho na té posteli viděl! Viděl jsem zaschlé slzy na jeho tvářích! Ach, Levi...
Zvládneme to. Hlavně vydrž, lásko.

Ležím na té odporné posteli, kterou už jsem stihl začít nenávidět, a čekám. Je pondělí. Od doby, co jsem se vrátil ze svého "útěku" je vše mnohem horší. Znásilňuje mne denně, ať už on nebo někdo jiný, v pondělky to však bývá nejhorší. Nesnáším tenhle den v týdnu. Nenávidím. Vlastně se asi ani není čemu divit... že by tato nenávist k pondělkům byla v rodině?

Musím se sám pro sebe zašklebit. Nenávidím to tu a už mi z toho začíná hrabat. Stále si ale opakuji, že je důvod toto vše podstoupit. Dělám to pro Erena...

Dveře se otevřou a dovnitř vejde jedno z těch prasat. Zase se to bude opakovat. Zase si ze mne udělá šukací panenku... Zase ponížen a zneuctěn. Levi Ackerman, sexuální hračka každého, kdo projeví alespoň minimální zájem. Ano, to jsem já...
Na jinou stranu, co jsem čekal? Je pondělí, někdo musel přijít. Vlastně mne i překvapuje, že je to takto pozdě. Normálně tu bývají už od rána.

,,Dneska jsme tě nechali čekat, kurvičko, viď? Stýskalo se ti, že?" zeptá se slizce a já ho probodnu pohledem.
,,Po tobě? Ani ve snu. Promiň ale já špinavý prasata nerad," poznamenám a přistane mi facka, samosebou za doprovodu haldy urážek a nadávek. Poté už ale cítím dobře známou bolest, jak do mne vnikne a také vzdychy toho nádrženého hovada nade mnou. A v tu chvíli se zvenčí, těsně vedle mříží bleskne a já slyším zvuk toho mizerného přístroje nazývaného fotoaparát...

Vše se seběhne strašně rychle. Policista s foťákem pořídí snímek, ten, který nedrží ani foťák ani záznamník se rozběhne k nám a u toho drží paže nad hlavou. Znamení. Stalo se to.

V tu chvíli opustí policisté své úkryty a rozrazí dveře do domku.

To prase snad ani foťák neslyšelo, já ale ano. Mají mne... Určitě to byl Kenny. Co s tím chce udělat? Bude mne vydírat?

Než se ale naději, dveře do mého pokoje, nebo spíše cely, jsou rozraženy podruhé. Do místnosti ale, místo dalšího nadrženého hovada, vrazí muži v policejních uniformách. Vytřeštím na ně oči. Kennyho kolegové... oni chtějí pomoct mě? Ne, to nemohou být oni, musí být odjinud. Ale jak se sem dostali?

Bojuji s chutí prostě se tu složit. Šílím strachy. Levi, prosím, že jsi v pořádku, musíš být v pořádku!

Minuty, nebo spíše sekundy, které jsou muži uvnitř domku, se zdají nekonečné. I přes příkaz policisty, abych seděl dál v křoví, jelikož je v domku další policista, který kdykoli může použít služební zbraň, stojím na nohou a netrpělivě přešlapuji. Nejsem hlupák, abych vběhl dovnitř, ale stejně se mi ten nápad zdá čím dál tím nutnější. Po chvíli začínají vycházet ven policisté s muži, kteří v domku byli, samosebou je mají v poutech a postupně odvážejí. Netuším kam, nejspíš na stanici, teď je mi to ale úplně fuk. Mé oči doslova hypnotizují dveře, čekám, až se v nich objeví můj černovlásek.

A pak ho konečně zahlédnu. Na sobě má natažené pouze boxerky, (zřejmě práce strážníků), tělo má od krve a spermatu, v čemž musel ležet na té posteli. Na tvářích má slzy a v očích šok, strach... Proč? Je po všem...

Bezmyšlenkovitě k němu vyběhnu.
,,Levi!" zavolám šťastně, tváře mokré od slz. Je tu. Je živý. Slzy jsou z části z neskutečně velké úlevy a štěstí, jelikož je v pořádku a zároveň z neskutečného smutku, co mu to jen udělali. Štěstí ale převládá. Má láska žije...

Ten hlas... poznávám ho...
Otočím se a spatřím toho nejúžasnějšího spratka pod sluncem. Tváře mu zdobí slzy, stejně tak jako mě, přesto má ale na tváři úsměv. Že by byl šťastný, protože mne vidí?
,,Erene!" vykřiknu také a snažím se se k němu dostat, v tu chvíli ale ucítím prudkou ránu do hlavy a svět kolem mne zahalí temnota...