Chápeš?✔️

Kapitola 53.

V tu chvíli mne zachvátila vlna zoufalství. Konečně jsem si myslel, že je vítězství na dosah a ten hloupý vlak ujede?
,,Co teď?" zašeptal jsem zničeně.
,,Další jede až za dlouho. Nestihneme to," dodal jsem a mamka se na chvíli odmlčela, přemýšlela co dál, ostatně jako já.
,,Podívej, za chvíli má jet další vlak, jede trochu oklikou a končí v polovině cesty, ale zase v jednom z větších měst. Tam nebude tak těžké vzít taxi, ne?" zeptala se s úsměvem a ve mně se rozsvítil nový plamínek naděje.
,,A ještě máme šanci přijít s rezervou," zaradoval jsem se po promyšlení celé trasy.

O dvě hodiny později už jsem to nevydržel a začal ve vlaku přecházet ze strany na stranu. Ugh, právě v tuhle chvíli jsem naplno pochopil rozdíl mezi rychlíkem a vlakem, jež jede oklikou a ke všemu zastavuje všude, kde to jde.
,,To nikdy nestihneme!" vyhrknu a mamka protočila očima, jelikož takto jsem šílel posledních půl hodiny neustále.
,,Už bychom tam měli být! Vždyť je to v polovině cesty, tím taxi pojedeme pomaleji, takže to bude ještě delší? Nezvládneme to, co když... co když Leviho pošlou na smrt?" zeptal jsem se a mamka povytáhla obočí.
,,Erene, Kenny ho znásilňoval. Proč by měli posílat na smrt Leviho? Proč by vůbec někoho měli posílat na smrt? Takové tresty už v dnešní době nedostaneš jen tak," upozornila mě.

Jen tak? Tak jestli jí přijde znásilňování mého Leviho jen tak...
Ugh, já toho hajzla zabiju, když ne spravedlnost...

Když se vlak konečně dohrabal na patřičnou zastávku, soudní slyšení od začátku dělila necelá půlhodina. Taxikáře jsme našli vcelku lehce, přesto jsem však už v tu chvíli vyšiloval víc, než bylo zdrávo. Věděl jsem, že to nestihneme určitě, že se hraje pouze o to, jak moc to nestihneme. A v tu chvíli se počítá každá hloupá vteřina, které nám tak krásně protékaly mezi prsty.

,,Kam to bude?" usmál se na nás mile taxikář. Rychle jsem na něj vychrlil adresu a taky mu spěšně vysvětlil, že jedeme k soudu, jehož výsledek je neskutečně důležitý. A že už teď nestíháme...

Taxikář se mne ze začátku snažil uklidnit, po půl hodině mého protestovaní, že to nestihneme, že Levimu ublíží a také mému odpovídání na jeho otázky ohledně celé této věci na to ale pořádně šlápl a musím uznat, nikdy ho nepřestanu obdivovat. V tu chvíli se totiž, po krátkém rozhovoru se mnou, tvářil ještě třikrát vystresovaněji než já, chudák. Vlastně to možná bylo i celkem vtipné, já, který jsem neustále plašil, že nestíháme, mladý taxikář, který vedle mě taky plašil a hysterčil a za námi mamka, jež se tvářila, že to s ní asi sekne. Ovšem u ní mám podezření, že to nebylo kvůli Levimu...

Zbytek cesty jsme měli sakra štěstí. Ani jednou nás totiž nezastavila policie, která, kdyby nás viděla, z naší téměř závodní rychlosti by na povolené rychlosti 30 km v hodině určitě nadšená nebyla. Čas se nám ovšem podařilo snížit opravdu hodně. I přes to jsem se však modlil, abychom přijeli v čas. Mamka řekla, ze to zaplatí, asi tušila, že bych nejraději co nejrychleji vyběhl z auta, hned jak zastaví. Někdy v budoucnu jí ty peníze vrátím, řekl jsem si potom a udělal tak, jak jsem si přál. Vlastně auto ještě ani pořádně nezastavilo a já už byl u dveří dané budovy.

Hned jak jsem se dostal dovnitř, slyšel jsem hlasy. Respektive jsem slyšel určité části, jež nevypovídaly zrovna dvakrát v Leviho prospěch.
"Nemáme co k tomu dodat..." a následná Leviho slova. Jak jen může být něčí právník tak nezodpovědný? Tak sobecký?

Ano, tohle je sobectví. Ne to, z čeho se viní Levi. On není sobec a nikdy nebude. Přát si štěstí a lásku, přát si smět s někým sdílet zbytek života, to nedělají sobci. Ale toto ano. Toho právníka to nezajímá, je mu úplně fuk, co se kolem děje. Já studuji proto, abych mohl pomoci spravedlnosti vyhrát. Přeji si alespoň trochu pomoci tomuhle lží překypujícímu světu. A jo, vždyť toto je můj první soud, pomyslel jsem si na chvíli, to už jsem ale rozrážel dveře do hlavní síně.

,,Námitka!" vykřikl jsem, tak, jak jsem se učil.
,,Jsem Eren Jaeger a mám něco, co by soud měl vědět, než rozhodne!" dodal jsem ještě pevně, své oči ale stále upíraje do těch nádherných, šedých, tolik vděčných a šťastných...

Taky jsem ale zaregistroval ještě jeden pohled.
Otočil jsem hlavu k protistraně, abych si mohl pořádně prohlédnout tu zrůdu, jež jsem zatím znal jen z matčina vyprávění.

Kenny Ackerman seděl klidně, jako by předem věřil v stranu, k níž se rozsudek přikloní. Ne, on ji znal. Ale to se nyní změní, pomyslel jsem si. Když jsem vykřikl své jméno, na malou chvilku vypadal, jako kdyby usilovně přemýšlel, kde jen to jméno slyšel. A pak... pak jsem viděl tak nádherné překvapení v jeho očích, až jsem se musel zašklebit. Jaeger... ano, toto přijímení už znáš, ty mizero jeden. Už jsi měl tu čest se s ním seznámit...

A tak jsem teď tady. Tak tu teď stojím, na místě pro svědky a rozhlížím se kolem, ve snaze zjistit, jak moc jsou všichni přítomní zaslepení. Ty zlé pohledy, jež Levimu většina věnuje, ty mluví za vše.
,,Slavný soude, měl jsem tu čest strávit s Levim Ackermanem půl roku. Půl roku, v němž jsem ho dokonale poznal a pochopil jsem, že on není ten, jež by měl být trestán." V tu chvíli vstoupí do místnosti mamka a já se na ni usměji. Kennymu spadne brada a vytřeští oči. Nebýt u soudu, asi se začnu smát.

Poté se ona také představí a chopí se slova. Vypráví vše, co vyprávěla mě. Mluví o příteli ze střední, o okamžicích plných smíchu ale i neštěstí, o všem co spolu zažili. A pak přejde k šikaně. Mluví o rocích, kdy Kennymu ubližovali a o odstěhování do tohoto města.

A na samý závěř řekne také to, co jsem se dozvěděl i já nedávno. Tu hlavní část, po níž na ni všichni koukají jak z jara.

,,To zní krásně, paní Jaegerová. Ale jak vám máme věřit bez sebemenších důkazů? Stále ještě se jedná o psychicky narušené dítě," poznamená a já opět vyndám tu fotografii. Tentokrát už to moc nekomentuji, pouze ji předám soudci.
,,Stále ještě myslíte, že ho smrt otce nezasáhla, vaše ctihodnosti?" zeptám se a on na mne vytřeští oči. Dobře, možná bych měl zvolit uctivější chování, ale tady je v sázce Levi! A taky si momentálně dost užívám to, že má naše strana navrch.
,,Pokud se lépe podíváme, vidíme, že tady, v rohu, byl nápis. Bohužel byl rozmazán a učiněn nečitelným, pokud ale vezmeme papír a budeme po něm přejíždět tužkou, nápis se ukáže. A vsadil bych se, že je písmem zde přítomného Kennyho Ackermana," pronesu klidně a přesto naléhavě.