Chápeš?✔️

Kapitola 19.

Sedím ve svém pokoji na posteli a snažím se naposledy si užít relativní klid, vychutnat si řádky knihy před sebou. Jsem realista, nevěřím, že se ve společnosti Erena a dalších puberťáků najde byť jen chvilička, kdy budu mít klid.

Všechny naše věci jsou už od včerejška v předsíni ve voděodolných barelech, jelikož se kdykoli může stát, že se loďky převrhnou. Ach jo.

Když mi Eren oznámil, že se pojede na vodu, měl jsem pocit, že asi omdlím. A já blbec si říkal, že si prostě zalezu do nějakého pokoje chaty, ve které asi budeme a budu je ignorovat a ono nic. Život je nefér, tohle jsem si nezasloužil...

Bohužel mne ten spratek nedal pokoj. Ačkoli jsem mu oznámil, že nechci a že tamto mi neřekl, byl mi za zadkem permanentně a vymýšlel další a další důvody, proč se mi to bude líbit, o kterých mimochodem doteď silně pochybuji. Tak jak tak, nakonec jsem kývl, jelikož ten kluk, ačkoli jsem si to ze začátku nemyslel, opravdu bude dobrý právník. Myslím, že by vymámil z jalové krávy tele úplně bez problémů a já jsem přeci jen pouze člověk.

Co si ale budem nalhávat, lituji toho dnem i nocí. Bude to peklo. Ty chvíle, které bych mohl trávit čtením, čili chvíle před spaním, také padají. Budu ve stanu s Erenem, (ne že bych radši někoho jiného), který mi už nespočetněkrát nadšeně vypravoval, o čem všem si budeme moct povídat...

Odemknu dveře našeho bytečku a vlezu dovnitř. Konečně mám po škole. Za pár minut tu jsou Arminovi rodiče, kteří nás tam dovezou a pak také vyzvednou, jelikož nechtějí, abychom jezdili hromadnou dopravou a vlakem s těmi barely. Jsme jim za to vděční, jsou moc milí, ostatně jako Armin.

,,Jsem tu, Levi!" Zakřičím a chvíli na to se mi dostane odpovědi v podobě zmoženého zakňučení. Však ono se mu to bude líbit, pozná nové lidi, zasportuje si a konečně se trochu odreaguje od toho stereotypu tady.

Zaklepu na dveře jeho pokoje a po tichém "Dále" vlezu dovnitř.
,,Arminovi rodiče tu jsou zhruba za půl hodinky. Vše připravené?" Zeptám se pro kontrolu.

,,Bohužel ano. Donutil jsi mne do toho už včera, nepamatuješ?" Zeptám se s úšklebkem.

Protočím očima.
,,Notak, zas tak hrozné to nebude. Byl jsi někdy na vodě?"

Zamyslím se. Byl jsem u vody, na lodi, ale že bych vesloval, to ne.
,,Nebyl." Přiznám.

,,Tak vidíš. Navíc všichni, kteří jedou, jsou fajn, tedy, až na Jeana, ale ten se k nám vecpal sám, já za to nemůžu. Ve stanu a loďce je navíc s chudákem Marcem." Řeknu zamyšleně, jelikož si až teď plně uvědomuji, že ten koňský ksicht vlastně nikdo nezval.

,,Nebudu mít chvilku klidu." Povzdychnu si.

,,Ale zase si budeš moct povídat se mnou! A co je lepší, než povídání se mnou?" Zeptám se sebevědomě se samolibým úsměvem.

,,Chvilka klidu?" Odtuším a on uraženě nafoukne tváře.
Na rtech se mi v tu chvíli objeví pobavený úsměv a já k němu natáhnu ruce, abych ok do těch tváří mohl šťouchnout.

,,Hej, nech toho. Já jsem naštvaný!" Pronesu se snahou znít vážně, moc mi to ale nejde.

,,Jo, to vidím." Poznamenám pobaveně. Jeho rty zdobí úsměv a v jeho smaragdových očích tancují jiskřičky pobavení, ale i jisté škodolibosti, takoví ďáblíci, kteří čekají na svou chvilku.

Zakroutím nad ním hlavou, pak se zvednu a rozejdu se směrem svůj pokoj, abych přidal posledních pár věcí do jednoho z našich společných barelů.
Ve dveřích se ale zastavím a naposledy se otočím na Leviho.
,,Máš sbalené i všechny osobní věci, hygienu a tak?" Optám se pro jistotu.

,,Ano, je to k nevíře, ale kartáček na zuby mám." Poznamenám ironicky.

Zašklebím se, vyjdu a zavřu za sebou dveře. Pohled mi sklouzne na barely, které jsem bohužel chtěl mít s Levim společné. Myslel jsem si, že by nám mohlo vše usnadnit, kdybychom měli "někde" všechno oblečení, "někde" všechnu hygienu, "někde" všechno jídlo a tak dále. Myslel jsem, že ve všem bude víc přehled.

Chyba. Velká chyba, to jsem bohužel zjistil pozdě. Ano, přehled v tom je, ale mít někde věci spolu s Levim znamenalo, že jsem to musel alespoň dvacetkrát vyndat a znovu to tam naskládat, aby to bylo "srovnané", ačkoli mi to přijde stále stejné. Nechápu, proč musíme mít pořádek v něčem takovém, jelikož hned, jak to naložíme do loďky a odrazíme se od břehu, vsadil bych se, že se všechno zamíchá, nestane-li se to tedy hned po tom, co se budu snažit najít ponožky, mikinu nebo kartáček na zuby...

Loďky by měli být kánoe, takže pro dva + prostor na zavazadla. Docela se těším, už jsem vesloval i na prudčích řekách, tahle je ale velmi pomalá, takže to půjde krásně. Polovina cesty by měla být po proudu a druhá polovina, logicky, proti proudu. Ve výsledku bychom měli obeplout takový "kruh" a vrátit se zpět na start.

Eren ještě nějakou dobu běhá po bytě a balí všechno možné. Doufám, že v těch hloupých barelech neudělal nepořádek. Nějak "hezky" vše vyrovnat dovnitř nešlo ani mě, natožpak jemu. Bydlí tu už docela dlouho a přesto jsem ho ještě neviděl tu nějak extra uklízet. Tedy, jednou jsem ho viděl utírat prach a asi dvakrát něco dělal s vysavačem, ale věci si nerovnal snad nikdy, nebo to alespoň není znát. Myslím, že se mnou ve stanu to bude mít ještě zajímavé... Na jinou stranu, ať si to užije, byl jeho nápad brát mne tam.

Možná bych se mohl snažit na to nemyslet takhle. Přeci jen, bere mne ze své dobré vůle, přátel tam bude mít spoustu a stejně, ačkoli je to sebevíc nepochopitelné, chce mne.

Na jinou stranu, já jsem já. Ale aspoň pokusit bych se mohl, zatím je na mne milý a popisuje mi, co všechno bude a na co se těšit, snaží se, abych se těšil a abych si to pak užil.

Zkusím to. Nemůže to přeci být tak moc strašné, ne?

Už asi deset minut mám hotovo, když konečně zazvoní telefon.
,,Ahoj, Armine!" Pozdravím z veselá volajícího.
,,Ahoj, Erene, tak už jsme na té adrese, kterou jsi mi dal."
,,Skvěle, jdeme dolů." Řeknu ještě, rozloučím se a hovor položím.