Chápeš?✔️

Kapitola 49.

,,Levi!" vyhrknu a vytřeštím na bezvědomého černovláska oči.
,,Co to krucinál děláte?!" vyjeknu okamžitě na strážníka, který ho omráčil.
,,Mlč kluku, nebo tě zneškodníme taky," utrousí klidně, já se však nevzdávám.
,,Proč jste to udělali?!"
,,Kdo ví, co se mu honí hlavou. Je šílený, může být nebezpečný," oznámí klidně a já (a vlastně i jeho kolega) šokovaně zamrkám.
,,Nebezpečný? To si děláte legraci? To ho nevidíte? To jste nezaregistroval, v jakém je stavu?!" už zase křičím.
,,Řekl jsem, aby ses uklidnil!" zařve na mne a já radši zmlknu. S ním nepohnu a Levimu to určitě taky nepomůže.

Ten, který mi omráčil mou lásku, ho necitlivě hodí na zadní sedadla svého policejního vozu, od předních jsou oddělené mříží.
,,Pojedeš s námi na stanici," oznámí mi nekompromisně a já kývnu. Jeden z dvojice se přesune za volant a druhý se už už souká dozadu, já ho ale zastavím.
,,Chci sedět vedle Leviho!"
,,Ale to nejde, je nebezpečný!" V ten moment se na tváři toho, jehož jsem se už rozhodl nenávidět do konce života, rozlije zlomyslný úšklebek.
,,Jen ať si tam ten mizera sedne. Až mu Ackerman něco provede, naše chyba to nebude," poznamená a zatáhne dost vykolejeného kolegu na přední sedačku, já se posadím vedle svého černovláska a přitáhnu si ho do objetí. Jeho hlavu si položím na svou hruď a tisknu si ho na sebe, jako ten nejcennější poklad. Protože on jím je...

Nebrečím, nechci před těmi idioty působit jako slaboch. Přesto ale bojuji s nutkáním povolit těm hloupým slaným kapkám přetéct přes řasy a sklouznout se po tvářích. Levi, tolik mne to mrzí... Měl jsem přijít dřív. Je to všechno moje chyba.

Mě tělo se, ačkoli možná nevědomky, třese. Po několika dlouhých, úmorných minutách se Levi konečně začne probírat. Opatrně, ačkoli nerad, ho pustím a on na mne upře svůj uslzený pohled.
,,Levi..." zašeptám.

,,Ty se mi zdáš?" zeptám se taktéž šeptem, odfrknutí zepředu auta se snažím ignorovat. Počkat! Zepředu auta?! Mě odvážejí na stanici! Doprdele, já nemůžu ke Kennymu!

Otočím opět pohled k Erenovi. Nezdá se mi! Je tu! On taky jede k mému strýci?! Ne...
,,Erene, ne, nesmíš tu být, co tu děláš?!" vyhrknu.

,,Ššš, Levi, je to v pořádku, nic se neděje. Teď už to bude jenom dobrý," řeknu se smutným úsměvem, stále potlačující slzy. V tu chvíli se ale ozve hlas jednoho z těch policajtských idiotů:
,,Ha, kéž by. Teď s váma bude milion papírování, takže akorát zbytečná práce navíc pro nás, potom jde Ackerman do vazby a pak k soudu," oznámí mi jeden a já na něj vytřeštím oči,
,,Cože?! Proč do vazby?!"
,,Řekl jsem, abys neřval a aby ses uklidnil! Jde do vazby, protože je nebezpečný!"
,,Ale vždyť to oni ho znásilňovali! To, že je nebezpečný, si vymyslel Kenny! A vy jste přitom sami viděli, že právě on ho znásilňoval! Chápete to?!" vytáhnu z kapsy svůj triumf.
,,Máte to přeci vyfocené!" dodám ještě vítězně.

Smutně zaťukám na Erenovo rameno a on se na mne otočí, jeho úsměv však zmrzne, jen co vidí výraz v mé tváři.
,,Erene, tentokrát u mne nebyl Kenny. Byl to někdo jiný," zašeptám zoufale.

,,C-cože?" zakoktám. Tohle zjištění znamená jediné- je to v háji. Jak mají teď odsoudit Kennyho, když není žádný důkaz, že by se tohoto účastnil? Jak jen dokázat, že je Levi normální občan, když je všechno proti nám?

Přitáhnu si smutného černovláska do objetí, které mi on, ačkoli jsem to nečekal, opětuje. Tiskne se ke mně jako k poslední záchraně a já se na oplátku tisknu k němu jako k nejcennějšímu pokladu.
,,Já tě z toho dostanu," zašeptnám tiše do jeho ucha.
,,Celou dobu jsi pomáhal ty mě. Celou dobu jsi mne chránil před strýcem a před těmi dalšími, i za cenu vlastního utrpení. Přísahám, že teď ochráním já tebe, Levi. Přísahám, že ti pomůžu," šeptám a každé své slovo myslím smrtelně vážně.

Natisknu se na něj ještě o trochu víc.
Ach, Erene, to se ti nikdy nemůže povést. Možná, kdyby se povedlo pořídit snímek s Kennym, ne s tím idiotem, ale takto? Potřebujeme svědky, kdo se postaví na mou stranu? Snad kromě tebe? Jistě, lidé, kteří "vědí" jsou, najde se jich spoustu, ovšem kdo by šel proti policejnímu náčelníkovi? Ke všemu sám? On se z toho dostane a potom... potom raději nemyslet. Rovná se to sebevraždě. Ne, já nejsem šílený. Všichni, kteří nás stihli poznat, to vědí. To on je šílený. Kvůli letům znásilňování mým otcem, kvůli strátě milované sestry, kvůli těmto věcem zešílel a odnáším to já. Prý jsem mu opravdu podobný. Svému otci. Prý ho ve mně vidí. Říkal to, vždy když mne bil, kopal do mne nebo něco horšího, v těch chvílích to říkal. Prý si to zasloužím. Prý nejsem hoden svého přijímení.

Najde se spousta lidí, kteří znají pravdu. To však není podstatné. Opravdu podstatnou otázkou zůstává- najde se někdo, kdo by měl tolik odvahy pravdu vyslovit? A v této chvíli přichází hlavní zádrhel, jelikož kdo by byl takový blázen? Nikdo. Už 27 let se nikdo nenašel. Kenny je mocnější, než si kdo může myslet. Už jen to, že ze mne zároveň dokázal udělat nesoběstačného a zároveň mi přidělit tak záslužné a důležité povolání, kde se pracuje s ostrými a nebezpečnými nástroji, je dostatečným důkazem.

Zbytek cesty už jen sedíme ve vzájemném objetí. Jediné, co si přeji je, aby se mu nic nestalo. Aby to zvládl. Ne, nechci aby mne "zachránil", chci aby stihl utéct dříve, než bude pozdě. U mne už pozdě je. Vždy bylo. Už od chvíle, kdy jsem se narodil. Ne, pozdě bylo už ve chvíli, kdy můj otec přivedl mou matku do jiného stavu. Myslím, že už v ten moment mne Kenny nenáviděl.

Na konci této cesty mne od Erena odtrhnou a já mu věnuji poslední smutný úsměv, jelikož vím, kam půjdu teď. Ve vazbě už byla matka, vím, o co jde. Pamatuji si to, i když mi nebylo víc jak pět let. A potom bude ten soud. Nechápu, proč si lidé spojují soudní síň se spravedlností. Tenhle svět nikdy nebyl spravedlivý. Ani být nemůže. To lidé musí být. A pokud nejsou, nemohou doufat ve zlepšení. Tam, kde jsou v sázce peníze a moc, tam už spravedlnost nedosahuje. Protože ačkoli je to zvláštní, tyto dvě věci mají prostě větší váhu.

Chvíli poté už mne jedna z těch goril chytí za ruce a spoutá mi je za zády. Netrvá to ani pět minut a má láska se mi ztratí z dohledu. I když mi to celé přidělalo další starosti, alespoň se mi vyplnili to nejvroucnější a nejvíc vytoužené přání. Vědět, že žije. A že je v pořádku...