Chápeš?✔️

Kapitola 37.

Po zazvonění budíku se zvednu z postele a začnu se chystat do školy. Všechny mé pohyby jsou pomalé, přijdu si jako mrtvola. Když jsem přišel od Leviho, dlouho jsem ještě nemohl usnout. Ten pocit, že jsem se hádal s Levim, s klukem, kterého miluji mne ničí. Měl bych se vzchopit. Chovám se jak zamilovaná třináctiletá puberťačka, která nemá na práci nic lepšího, než sledovat svého crushe a případně brečet, kdykoli se na ni jen špatně podívá! Měl bych být silný, měl bych... měl bych toho udělat tolik. A nedělám nic. Jsem slaboch.

Zamířím do kuchyně, ve které už najdu sedět svého spolubydlícího.
I s miskou cereálií, jelikož po ránu nemám sílu chystat si něco náročnějšího se posadím naproti němu a podívám se na něj. V jeho tváři je stále ještě chlad, jeho oči sekají desku stolu, do které se jejich pohled zabodává, na kousíčky. Dobře, myslím, že mi ještě odpuštěno nebylo.

,,Levi, já-"

,,Mlč, nemám na to náladu," odbydu ho chladně.
Možná, že zase všechno přeháním. Když jsem ho ale včera v noci viděl a slyšel, došel jsem k závěru, že se mi to opět vymyká. Stává se na mně čím dál tím závislejší. Ne, nemám mu za zlé to, co mi řekl. Přehnal jsem to, vím. Má pravdu, neměl bych ho neustále tlačit do vztahu, když ho evidentně nechce. Neříkám, že na tom podle mne nenese vinu. Vytočil mě, křičel na mne. Přesto na něj ale nejsem naštvaný. Vlastně se zlobím jen a jen na sebe.

Slyšel jsem ho. V noci, když jsem šel na záchod, slyšel jsem ho plakat. A v tu chvíli mi došlo, jak moc jsem ho k sobě připoutal. Jak moc mu na mne záleží. A právě to by mohla být jeho zhouba. Proto jsem se rozhodl využít příležitosti a pokračovat v tom, co jsem začal. Když budu hrát naštvaného, třeba ho od sebe odradím. Nikdy jsme se neměli dostat do této fáze, byla to strašně velká chyba. Vlastně ne, byla to souhra okolností způsobených spoustou chyb, mých chyb, které na nás teď dopadají.

,,Dobře," řeknu tiše se sklopenou hlavou a pustím se do svého jídla.
Opět mne doprovází do školy, cesta však probíhá v tichu, tíživém a dusivém. Ačkoli jsem si toho možná všimnout neměl, vidím, že Leviho ostražitost nepolevila. Ať už je naštvaný jak chce, stále mu na mém životě záleží. Stále chtěl jít se mnou, stále je jako na jehlách kvůli pomyšlení, že by se mi něco mohlo stát. Je to zvláštní, ale svým způsobem mne to příjemně hřeje a nutí mé srdce bušit dvakrát rychleji.

Před jeho školou se zastavím a kývnu mu na pozdrav. Víc slov neřeknu, necítím, že bych toho byl schopen. Normálně, když jsem ho takto doprovázel jsem mu ještě říkal, ať na sebe dává pozor a on mne vždy objal a slíbil, že se nic nestane. Když nad tím teď tak přemýšlím, je zvláštní, že jsem mu to dovolil. Ani Erwin mne nikdy neobjímá, Farlan sice občas mohl, ale rozhodně ne každý den a poté jsem se cítil tak nějak... divně, ale u Erena je to takové přirozené, uklidňující. Dodává mi to pocit bezpečí a zároveň mne to ujišťuje, že se vrátí. Kdy jen se mi stihl tolik dostat do hlavy? Kdy jen mi stihl převrátit na ruby má přesvědčení?

Je to tak zvláštní jen na něj kývnout a nechat ho odejít. Cítím se podivně smutně, možná až zklamaně a to přesto, že je to má vina. Já jsem se rozhodl být takto odtažitý, ale je to pro jeho dobro, no ne? Proto to musím vydržet. Proto musím přetrpět to tíživé prázdno, které cítím v každém kousíčku svého těla. Pro Erena. To mi za to stojí.

Ani za ahoj mu nestojím? To je vážně tolik naštvaný? Nebude obětí, nebude ono hřejivé "hlavně na sebe dávej pozor"? Nebude úsměv, který mi i přes kruhy pod očima svého majitele a jeho únavu dodává odvahu, že to jednou zvládneme, že to jednou skončí? Teď nevidím nic z toho. Smutně se usměji.
,,Promiň, Levi," řeknu tiše, se sklopenou hlavou místo pozdravu, otočím se na patě a zmizím za dveřmi do oné budovy. Nemohl jsem tam dál stát, nemohl jsem se na něj dál dívat. To jsem mu opravdu tolik ublížil? To se opravdu tolik zlobí?

Musím to vydržet, jiná možnost není. To tiché "promiň" bylo ale jako rána, jako nůž v srdci. Je to horší, než jsem si kdy myslel. Dopracovali jsme to do mnohem strašnější situace, než jsem si přál. Ne, já ho pouze nepřipoutal k sobě. To by ještě bylo v pořádku, mohl bych ho prostě odkoupnout a nechat jít, přitom se ale tiše radovat, jelikož by byl v bezpečí. Kéž by to tak bylo, vše by bylo jednodušší. Ale já udělal něco mnohem horšího. Já připoutal i sebe k němu. A s tím už jde jen těžko pracovat.

Zamířím do místnosti, ve které se koná dnešní první přednáška a posadím se vedle Armina. Mikasa tu není a zbytek party většinou ve škole téměř nevídám, s Arminem ale mám společné skoro všechny hodiny a proto vím, že tu bude. Nezklamal.
,,Erene, co se stalo? Vypadáš příšerně!" vyhrkne Armin a já se trpce usměji.
,,Taky tě rád vidím," odtuším a on protočí očima.
,,Co se stalo?" zeptá se okamžitě.
,,Levi se zlobí. Řekl jsem... něco, co jsem říct neměl. Vyjel jsem na něj a co je nejhorší, kvůli úplné hlouposti. A úplně zbytečně," řeknu tiše a můj přítel si povzdychne.
,,Víš, Erene, nebyl jsem u toho. Na jednu stranu ti mohu říct, že byses měl naučit krapet hlídat tu svou impulsivní povahu, nedostával byses tolik do průšvihů. Na druhou stranu, pokud to bylo kvůli úplné hlouposti, úplně zbytečné a tak, proč kvůli tomu vypadáš tak zdevastovaně? Nemůže být přeci tak moc naštvaný, záleží mu na tobě, třeba to, jak tě doprovází do školy..." zamyslí se blonďák.
,,Ale je. Možná, že to pro něj bylo důležité, já vlastně nevím, proč se tolik zlobí," uznám po chvíli zkroušeně.
,,Kdy máš v plánu se mu konečně svěřit?"
,,Kdy se ty konečně svěříš Mikase?" V tuhle chvíli na mne můj kamarád vyvalí oči a vypadá, jako by viděl ducha.
,,J-jak to víš?" vyhrkne překvapeně.
,,To, jak na ní koukáš, by poznal i slepej," podotknu suveréně.
,,Ale to, jak koukáš ty na Leviho a jak kouká i on na tebe taky," opáčí Armin a já se zašklebím.
,,Levi na mě? Hloupost."

,,Myslíš? Já myslím, že bys mu to měl říct co nejdříve. Všechno by pro vás bylo mnohem jednodušší! Vsadím se, že cítí to samé, jen o tom ještě neví! Erene, nenech si ho odejít, nenech ho ztratit se ti! Ten Levi, o kterém jsi nám vyprávěl má začátku nesnášel homosexualitu a cokoli s ní spojeného. A ten samý Levi tě každý den před školou objímá! Copak ty to nechápeš? Koukal s tebou na hvězdy a usnul ti na rameni! I když se spoustou keců ti seděl na klíně a to, jak se na tebe usmál u ohně... copak ty s ním nechceš být? Ty nevidíš, že je v tom až po uši?"