Chápeš?✔️

Kapitola 39.

Připravte se, tohle bude síla...
...

Batůžek s pár věcmi si hodím na záda. Neměl bych počkat na další den? Hloupost, teď nebo nikdy!
Dojdu ke dveřím svého pokoje a chytím do ruky kliku, která mne momentálně dělí od toho, jež si mne musí vyslechnout, jemuž se konečně svěřím se svými city a který se stane mým katem, jež pronese můj rozsudek. A ať už to dopadne dobře nebo špatně, všechno se změní. Od základů. Má ruka se ale ne a ne pohnout, pud sebezáchovy je příliš velký a já tak pouze stojím jako tvrdé y a snažím se čelit strachu, čelit obavám.

Erene, vzchop se! Musíš to udělat, nemůžeš si ho nechat sebrat! Nemůžeš ho nechat odejít! Ale stále je tu ona otázka, neodeženu ho tímto od sebe? To kdybych tak věděl...

Agh, přál bych si, aby nebyl tak homofóbní. Přál bych si, aby se tohle celé dělo v jiném čase a za jiných okolností, abych měl alespoň malou, malinkatou naději, že to celé neskončí katastrofou. Celé mé tělo se klepe, žaludek mám na vodě a srdce až v krku. Notak, chci být právník, takovéhle situace musím zvládat!

Ne, tohle je něco úplně jiného. Tohle není budoucí práce, tohle jsou city. A na city nás nic připravit nemůže, ani škola, ani přátelé. Bohužel. Přeci jen, co když má Armin pravdu? Tomu klukovi to sakra pálí a když si něco myslí, bývá to pravda. Vlastně to zatím vždy pravda byla. On se pro své budoucí povolání hodí tak moc, jako nikdo jiný... Co když ale tentokrát pravdu nemá?

Ano, Levi se změnil, to má pravdu. Je jiný, zejména jeho chování ke mně je jiné. To, jak se o mne bojí, jak mne objímá a dokonce mu už ani tolik nevadí, když ho nosím v náručí. Jeho úsměv, který tak často věnovává právě mně, ten záblesk v očích, kdykoli mne vidí. Jak se mnou koukal na hvězdy a nebo to u toho ohně... Ano, tehdy byl opilý, hodně opilý, ale opilost dodává odvahu k věcem, které bychom si vždy přáli udělat, no ne? Co když to tak má i Levi? Říkal, že jsem jeho a objímal mne. Ano, potom si chvíli myslel, že jsem Farlan, ale předtím se ptal jestli jsem jeho Erenek...

A já jsem jeho!
Stisknu kliku a vyjdu ven ze svého pokoje, svého útočiště, z místnosti, do které pokud se ještě vrátím, bude to znamenat, že jsem uspěl. Mé nohy se zdají těžké, pohyby pomalé, skoro se nehýbu, přesto ale vím, že se pomalu, pomaličku dostávám do obývacího pokoje, ve kterém se teď Levi nachází. Konečně stojím před ním, před svým vlastním bohem, bohem krásy, kterým nepochybně je.

V tu chvíli ale přijdu o všechna slova. Odhodlání a síla jsou pryč, já zvládám pouze stát a koukat, žádné pohyby, žádné zvuky, jen sledovat svého černovláska a nechávat všemožné myšlenky honit se mou hlavou.
,,Potřebuješ něco?" zeptá se mě znuděně když si mne všimne.
,,J-já..." dobře, teď musím být silný. Teď se musím snažit, teď do toho musím dát úplně vše.
,,Levi, já ti musím něco říct!" vyhrknu a zvednu pohled, jež jsem měl doteď sklopený k zemi. Teď, nebo nikdy!

Kruci, jak mám začít? Takhle jsem o tom nepřemýšlel! Doprčic, doprčic, doprčic...

Pozoruji ho a snažím se přemoci sám sebe. Proč jen je návrat ke svému předchozímu já tak náročný? Vidím na něm, že se celý klepe. Určitě to chce zase řešit, pokud se ale bude opět omlouvat, asi to nezvládnu. U té školy, to tiché promiň... bylo to jako nůž zabodnutý do mého srdce, ačkoli to tak rozhodně nebylo myšleno. Ach, proč jsem si tak zvykl na objímání, na starost, na povídání o všem a ničem zároveň?

A tak se snažím dál nehnutě sedět a schovávat bouři v sobě za masku lhostejnosti, kterou jsem se učil už od dětství.
,,Tak už se vymáčkni," napomenu ho a vidím, jak sebou trhne. Tolik to bolí... Proč?

,,Já... no... to... tedy... vždyť... ono... totiž... agh!" Fajn, to jsem toho řekl hodně. Kruci, to je to tak náročné? Dvě hloupá slova, Erene!

Pozvednu jedno obočí, jelikož mu nerozumím, poté ale zatřesu hlavou, abych rozehnal všechny představy, všechny emoce, které tu teď nemají co dělat.
,,Tohle nemá cenu," poznamenám lhostejně a i přes to, jak je mi každý pohyb pryč od něj nepříjemný se vydám směrem ke svému pokoji.

Tohle nezvládnu. Nezvládnu s ním mluvit tímhle tónem. Proč nezvládnu být zlý? Proč mám pocit, že každá rána do něj bolí mne? Proč se mi to kruci děje?!

On odchází? Ne! Nemůžu ho nechat odejít, musím se mu vyznat! Buď to udělám teď, nebo už nikdy!

Netuším, kde se ve mně ta síla vzala, opravdu ne, v tu chvíli ale nevnímám nic a rychleji než kdy dříve se přemístím k němu, chytím ho za zápěstí a přetočím k sobě, načež se naše rty spojí v polibku, jaký jsem ještě nezažil. Vlastně jde pouze o nepatrný dotyk našich rtů, téměř okamžitě přerušený, tolik pocitů jsem ale ještě necítil. Navzdory situaci v mém břiše vyletí hejno motýlků a já se octnu v ráji, jelikož nic sladšího, než ty dva jemné polštářky, o nichž se mi snad milionkrát zdálo, neznám.

,,Miluju tě, Levi!" vykřiknu hned potom a vím, že víc už nezvládnu. Mám chuť omdlít a propadnout se do sladké tmy, mé tváře jsou stoprocentně rudé jak rajče a v mém srdci se bije tolik emocí, že mi asi praskne. A on pouze kouká, oči vytřeštěné a rukou si přikryje rty, které se ještě před malou chvilkou dotýkaly těch mých.

,,N-ne..." zašeptá a do očí se mu nahrnou slzy. V tu chvíli jako bych se vzpamatoval ze sladkého snu a tojím opět zde, na zemi.
,,Ty idiote, co jsi to udělal?" řekne, ne ale nenávistně, což mne zarazí. Říká to mezy vzlyky, vyčítavě, zničeně. Zklamal jsem tě, lásko?

,,Levi, já-"
,,Nech toho, prosím, ne!" vykřikne a uskočí ode mne jako by se spálil.
,,Já tě miluju..." zopakuju, mé oči jsou už také plné slz. Ne ale těch šťastných, které v podobných chvílích bývají.
,,Pryč," řekne pouze tiše, pak ale zakřičí:
,,Vypadni!" Chytí mě za zápěstí, ten stisk bolí, je hrubý a necitlivý. Dotáhne mne ven z baráku kde se na mne naposledy otočí a podívá se mi do očí. Poté otevře pusu, jako by chtěl něco říct, slova se ale nedostaví a proto rty opět pevně stiskne k sobě. Očima ucukne, jako by ho pohled na mne bolel. Poté se otočí a vyběhne někam do tmy, někam pryč ode mne. A já tak jen sleduji jeho záda, než se mi úplně ztratí a přemýšlím o tom, jak je tenhle život nefér...

...
Ups...😅