Chápeš?✔️

Kapitola 2.

Přijdu k bytu a chci odemknout, jelikož jsem od Erwina obdržel klíče, pak se ale zarazím. Ne, řekněte mi, že jsem je nezahrabal někam do kufru! Že jsou v batohu... začnu se zběsile přehrabovat v batůžku, klíče však nikde. Ach jo, proč já nemůžu mít ve věcech systém ani v takovéhle chvíli?

Odkašlu si, abych na sebe upozornil. Ten kluk sebou trhne a upře na mne své velké smaragdové oči.
,,Být tebou si dělám ve věcech pořádek, spratku, nebo to se mnou moc dlouho nevydržíš." Poznamenám znuděně s pozvednutým obočím.

Trhnu sebou, jelikož jsem hluk těsně vedle sebe opravdu nečekal. Dveře do baráku jsou otevřené a v jejich rámu stojí vzrůstově menší kluk s ocelově šedýma očima a podholenými černými vlasy. Bokem se opírá o rám, ruce na prsou zkřížené a jeho pohled jako by ve mně propaloval díru a odhaloval všechna má tajemství. Ošiji se pod tím pohledem, poté se ale zamračím.
,,Vy jste správce tohohle domu nebo tak něco?" Zeptám se.

,,Cože?" Dostanu ze sebe jenom. Už dlouho mě nikdo nevykolejil, vždy jsem byl ten chytrý, který vše chápal, ale tenhle kluk mne překvapil už svou první větou.
,,Jak jsi na to přišel, prosimtě?"

,,No, říkal jste, že to s vámi moc dlouho nevydržím, tak jsem myslel, že jste správce tohohle domu a jde vám o pořádek na chodbách a tak..." dostanu ze sebe po chvíli, soudě podle jeho výrazu, který jasně říká 'ty jsi ale debil' bych ale tipoval, že ze sebe dělám pitomce.

Ušklíbnu se a sjedu ho pohledem.
,,Já jsem tvůj nový spolubydlící, spratku, a přišel jsem ti otevřít, protože bys stejně za chvíli zvonil a zvonek nefunguje." Oznámím mu klidně.

Jen na něj koukám s otevřenou pusou, jelikož tohle jsem fakt nečekal. Tohle že je on? P-počkat, jemu že je 27?! Tak to ne...
Pak mi ale dojde ještě jedna věc.
,,Jak jste o mě zjistil? A jak víte, že jsem to já? A jak..." Chci pokračovat, on mne ale přeruší.

,,Jsem kouzelník." Odtuším klidně. On na mne pouze zírá s otevřenou pusou a já tak protočím očima.
,,Viděl jsem tě z balkónu." Poznamenám otráveně, jelikož to by nedošlo jenom blbýmu.

,,Ale jak víte, že jsem to já?" Nedá mi to a zeptám se, přestože se můj spolubydlící tváří, jakože jsem ten největší debil a otázky, které pokládám jsou naprosto jasné.

,,Ten muž, který tu s tebou byl minule je můj kamarád, jinak bych ho nenechal to za mne vyřizovat. Řekl mi, jak vypadáš. A krom toho máš fotky na Facebooku. Jmenuješ se tam stejně, jako v realitě, není tak těžký to najít. A jestli se mě zeptáš, jak jsem zjistil tvoje jméno tak tě asi něčím praštim." Řeknu klidně a zcela vážně, jelikož mne ty otázky otravují.

Sklopím pohled k zemi, jelikož jsem ještě ani nepřekročil práh domu, natož bytu a už jsem se před ním ztrapnil.
,,O-omlouvám se." Dostanu ze sebe jen a on pouze protočí očima.
To nám to hezky začalo, jen co je pravda...

Nahoře si pan Ackerman zalezl do svého pokoje a já do svého, abych si mohl vybalit a trochu se tady zabydlet. Do začátku školy mi zbývají dva týdny, které jsem chtěl strávit poznáváním města a sbližováním se s panem Ackermanem, ale tak nějak momentálně nevím, jestli je to dobrý nápad.

Ani představit jsem se mu nestlihl, jelikož po tom, co mi protáčel oči nad všemi mými otázkami a nakonec mi oznámil, že mé jméno zná nepřišlo jako dobrý nápad pokoušet jeho trpělivost.

Jo, mamka říkala, že bych ho měl nejdříve poznat. Proč mne nenapadlo, že i máma může mít pravdu?
Mám ji samozřejmě rád, to jo, ale je až moc ochranářská a já si tohle chtěl zařídit sám. No, povedlo se mi skončit s Levim. To budou dlouhý roky.

Když jsem tu potkal Erwina, myslel jsem, že pan Ackerman mu bude podobný, jelikož přátelé mají většinou podobné zájmy a jsou podobně založení, no ne? No, tihle dva jsou typickým příkladem "protiklady se přitahují."

V ten moment si uvědomím situaci, ve které se nacházím. Totiž, už víc jak pět minut sedím na zemi s tričkem v ruce a přemýšlím nad svým spolubydlícím. Zatřesu hlavou a pokračuji ve vybalování.
Proč já blbec jsem si toho bral tolik?

Sedím ve svém pokoji, v ruce knížku a čtu si. Jsem již po večeři a myslím, že Eren taky. Má štěstí, že si nevzal nic z toho, co jsem vařil já. Na své věci jsem dost háklivý a to poslední, co chci je skončit jako kuchařka pro nějakýho devatenáctiletýho spratka.

V ten moment slyším před svým pokojem kroky a jelikož se v obýváku svítí, vidím také, že se ona postava před mými dveřmi zastavila.
Chvíli se nic neděje a on tam jen stojí, začnu si dokonce říkat, jestli mi to před dveře nepostavil nějakou věc, ovšem pak tam začne přešlapovat a já se zašklebím.
,,Zapomněls, kde je záchod, spratku? Protože tady ne." Řeknu a chci se opět vrátit ke knize, v tu chvíli se ale ozve tiché zaklepání. Protočím očima.
,,Dále." Řeknu otráveně, jelikož pochopím, že skutečně přišel za mnou.

Otevřu dveře a vejdu do pokoje, musím se ale zastavit a s otevřenou pusou si vše prohlédnout. Jak tu může mít tak hezky uklizeno? Já před chvílí dovybalil, vše jsem se snažil rovnat a už to tam vypadá jako... no, jakože tam bydlím já. To je o kategorii horší, než kdybych řekl, jakože tam bydlí prase.

,,Chtěl jsi něco?" Upozorním na sebe, jelikož ten kluk absolutně nevypadá, že by se měl k odtrhnutí pozornosti od mého pokoje.

,,Eh, no..." dostanu ze sebe pouze, jelikož mne jeho pohled dost znervózňuje.
,,Jsme teď spolubydlící..." začnu větu, přeruší mne ale jeho hlas.

,,Jo, to vím taky." Skočím mu do řeči. Nesnáším, když se lidé nemohou vymáčknout a tak mu to dávám pořádně sežrat.

,,No, já..." fajn, po tomhle mi nápad, se kterým jsem sem přišel přijde ještě trapnější, než byl doposud.
,,Chtěl jsem se z-zeptat, jestli by jste se nechtěl nějak víc poznat a spřátelit se..."

,,Jo, trefil jsi to, nechtěl." Odtuším a chci se opět věnovat knize, jemu to ale evidentně nestačilo.

,,Vážně ne? T-třeba se podívat na film, nebo si zahrát karty, nebo..." zkouším to dál. Notak, jestli mě bude nesnášet tak tu budu o víkendech umírat nudou! Jelikož trávit každou volnou chvilku s přáteli a někde jinde, na to mne zrovna neužije a učení... dostal jsem se na výšku, to jo, ale každou chvíli se fakt učit nebudu.

Propálím ho pohledem.
,,Ne, vážně ne. A mohl bys už konečně odejít?" Zeptám se znuděně a vezmu si opět do ruky knížku, abych mu ukázal, že tímto náš rozhovor skončil.