Chápeš?✔️

Kapitola 27.

Probudí mne strašná, ale opravdu strašná bolest hlavy. Co nejrychleji vyletím ze stanu a zaběhnu k nejbližšímu křoví, kde ze sebe začnu dostávat všechen ten včerejší, a vlastně i dnešní alkohol.

Protřu si oči a chvíli se tupě koukám před sebe, snažíce se uspořádat si v hlavě všechny informace. Poté se ale slabě usměji. Levi má kocovinu. A pak že nebude pít, jasně...
V tu chvíli se mi v hlavě objeví vzpomínky na opilého Leviho a já, stejně jako včera, zrudnu. Jak mi říkal princezno... A taky jak se ke mně přitiskl, bylo to nádherné. Nebo jak chtěl vědět, jestli jsem jeho...
Počkat! Bože, řekni, že si to nepamatuje! Kruci, ten by zuřil...

Vyjdu ven a chvíli Leviho pozoruji. Je mi ho tak líto, rána po propité noci jsou strašná. Přejdu k němu a rukou ho začnu lehce, jemně hladit po zádech.

,,Ne-nekoukej na-na mě!" dostanu ze sebe než mne můj žaludek opět donutí k tomu odpornému zvracení. Eren ale neodchází a stále mne hladí. Nevím, jestli to má nějakou spojitost, ale myslím, že právě díky tomu se vše po chvíli konečně uklidní a já se opatrně narovnám. Hlava mi třeští, jako nikdy.
,,Už nikdy nebudu takhle pít, přísahám," oznámím trpitelsky.

Zašklebím se.
,,Jasně..." odfrknu si a Levi mne spraží pohledem.

,,V tvém věku je tahle věta vždy lež, to ano, ale já už nejsem puberťák, Erene. A navíc to má vždycky stejnej závěr. Je mi blbě...
Proč jsem se sakra tolik opil?" zajímám se a chytím se za hlavu.

,,No... Jean si z tebe chtěl udělat srandu a zřejmě zabrousil na nevhodné téma, řekněme."

,,Na co se ptal?"

,,Jsi si jistý, že to chceš znovu slyšet?" zeptám se s pozvednutým obočím.

,,Hele, jestli jsem se kvůli tomu takhle střískal tak asi ani ne. Ach jo, mám úplný okno. Řekni, že jsem nedělal nebo neříkal nic, čeho bych teď litoval?" zeptám se téměř prosebně a Eren lehce, nepatrně, ale přesto viditelně zrudne.

,,Jsi si jistý, že to chceš slyšet?" zeptám se opět a Levi si zmučeně povzdychne.

,,To muselo být něco... Ať už to bylo cokoli, kolik lidí mě u toho vidělo?" optám se ještě.
,,Bolí mě hlava jak čert! Mohli byste jít jinam než přímo před náš stan?" ozve se za mnou.

,,Promiň, Ymir," řeknu s omluvným úsměvem.
,,Nechceš jít kousek dál?"

,,Tak jo," odvětím. Stále je mi na blití, zvědavost a touha dozvědět se, co jsem vlastně dělal je ale silnější.
Zajdeme spolu kousek do lesa, aby nás nikdo neslyšel a hlavně abychom nikoho nerušili a posadíme se na zem. Za zády máme kmen stromu a pod sebou mechový polštář, což je vcelku pohodlná kombinace.
,,Tak?" upozorním opět na mou předešlou otázku.

,,No, vlastně jsem to viděl jen já. Všichni ostatní si buď hleděli svého pití nebo byli moc opilí, aby vnímali cokoli. Navíc si to nebudou pamatovat," objasním a Levi se mírně pousměje.

,,Alespoň, že tak," řeknu se znatelnou úlevou.
,,A neřekl jsem nic... no..." vhodná slova jako by zmizela.
,,Nic, u čeho tušíš, že bych za střízliva neřekl?"

,,Ne, neboj," zalžu rychle.

Změřím si ho pohledem. Je v obličeji celý červený a uhýbá pohledem.
,,Erene, já nejsem úplně blbej," řeknu s úšklebkem a on si povzdychne.

,,Vážně to nebylo nic špatnýho!" tentokrát nelžu. To, co říkal se mi totiž líbilo. Možná až nezdravě líbilo... Dokonce jsem kvůli Levimu musel na chvíli, když konečně usnul vypadnout ze stanu a zbavit se osobního stanu v kalhotech, jelikož jeho tělo, ono oslovení "princezno" a vlastně celé jeho chování obecně udělali své.

Chvíli je ticho a Levi vypadá, že přemýšlí. Ze včerejší noci mám ale spoustu otázek, na které bych tak rád znal odpovědi...
No co, stejně mou lež prokoukl, tak proč nezkusit štěstí a nezeptat se, ne?
,,Levi?"

,,Ano?" pozvednu se zájmem obočí.

,,Kdo je Farlan?"

Zašklebím se.
,,Jasně, neřekl jsem nic, čeho bych litoval. Erene, ty jsi strašný lhář," řeknu a zničeně si promnu kořen nosu.

,,Kdo to byl?"

,,Co všechno jsem ti o něm řekl?"

,,No, vlastně jsi mi o něm moc nevyprávěl. Myslel sis, že jsem to já," rozhodnu se tentokrát použít pravdu.
,,Chtěl jsi se mnou tancovat, i když nehrála hudba. Mluvil jsi něco o tom, že tancuju skvěle a že mi chceš splnit přání, nebo tak nějak," zavzpomínám.

Chytím se za hlavu, jelikož mi v ní začlo třeštit ještě víc.
,,Doprdele," ulevím si a podívám se mu do očí, jako bych se snažil zjistit, jestli jsem mu toho neřekl víc, než přiznává. Už takhle je toho děsně moc.
,,To jsi neměl vědět," povzdychnu si potom.

,,Ale vím to. Notak, prosím, Levi..." řeknu a opatrně ho povzbudivě chytím za ruku.

,,Fajn. Byl to můj kamarád. Ten, o kterém jsem mluvil, ten, kterého mi připomínáš a který už je po smrti," vydechnu smutně.
,,Víš, on rád tančil. Byl skvělý, účastnil se spousty soutěží a vyhrával. Častokrát mne prosil, jestli bych si někdy nezatančil s ním, bylo to jeho přání, já ale nikdy nechtěl. Nikdy jsem na tyhle věci moc nebyl, chápeš?" řeknu tiše a on pouze přikývne, jako by mne vybízel k pokračování a přesto tiše říkal- jsem tu s tebou, klid, máš čas. Tolik se toho dá vyčíst z jednoho gesta, jednoho úsměvu...

,,Dělal toho pro mne strašně moc. Má minulost není nikterak růžová, on ji ale rozsvítil. Chtěl mi pomoct. Byl jako ty- se spoustou ideálů a myšlenkami o krásném světě, přátelství a štěstí. A pak potkal mne. Já pro něj byl taková ta kovová koule na noze, která ho stahovala, on se ale nevzdal a snažil se, doslova do posledního dechu."
Hlas se mi zlomí. Nesnáším vzpomínání, nesnáším ten pitomej osud.

,,Nikdy jsem mu nesplnil byť jen tohle jediné pitomé přání. Doteď mne to mrzí, protože on pro mne umřel, obětoval svůj život pro mé štěstí a já si s ním nebyl schopen ani zatancovat."
Po tvářích mi stékají slzy. Jako tehdy mám před očima jeho tvář. Tu němou výčitku vepsanou mu v očích, na kterou nikdy nezapomenu. Bez života, bez radosti a jiskry. Byl mrtvý...

,,Kdyby mne nepotkal, mohl žít. Mohl dál tancovat, mít sny a naději. Proto nechci, abys se mnou ztrácel čas, Erene. Proto jsem nechtěl, aby ti na mě začalo záležet. Protože ty máš svůj život. Své sny, své ideály a své štěstí. Jsou to ty nejcennější věci, jaké máš. Nechtěj je kvůli mně ztratit," zašeptám prosebně a podívám se mu do očí. Jsou zalité slzami. Proč?