Chápeš?✔️

Kapitola 52.

Rozrazím dveře do soudní síně, pohled mi okamžitě spočine na zničeném Levim a soudci, jež chce vynést rozsudek, podle toho, co jsem stihl vyposlechnout, pro Leviho dobro jistojistě nebude.
,,Námitka!" zakřičím a všechny pohledy se okamžitě upřou na mne.
,,Jsem Eren Jaeger a mám něco, co by soud měl vědět, než rozhodne!" řeknu a soudce mi pokyne, abych přešel k místu pro svědky.

Ten den, kdy Leviho zavřeli, zjistil jsem si datum soudu a pochopil, že nemám moc času. Na fotografii totiž, jak jsem se dozvěděl, nebyl Kenny ale někdo jiný, to znamenalo, že musím sehnat jiný důkaz.

Proto jsem co nejrychleji, aniž bych řešil cokoli, (možná krapet nezodpovědně) vyrazil zpět do svého rodného městečka. Kdybych nebyl tolik ve stresu a celou cestu se netřepal jak ratlík, možná bych si v mysli začal dělat legraci z toho, že je vlak pomalu mým druhým domovem, jelikož v něm trávím tolik času. Já na něco takového ale neměl čas ani místo v mysli. Můj úkol byl jasný- přesvědčit mamku, aby šla k soudu.

Všechny nové informace jsem na ní vychrlil takřka ještě mezi dveřmi. Zbledla tehdy jako stěna, chvíli mne dokonce napadlo, jestli neomdlí. Nakonec jsme se v obývacím pokoji dohadovali dlouho do noci. Tedy, já se jí snažil přesvědčit, ona vše tvrdošíjně odmítala.

Druhého dne jsem vše zkusil jinak, pokoušel jsem se podlézat a prosit, snažil jsem se jí vysvětlit, že je to opravdu důležité, ani to ale nezabralo. Během dalších dní jsem zkoušel vše možné, snažil jsem se, jak jsem mohl, jediné, čeho jsem docílil však byli slzy. Její i mé. Nenávidím vidět vlastní mamku plakat, přijdu si jako ten nejhorší z nejhorších, protože se o mne vždy starala a já se jí odvděčil takto, přesto jsem v sobě ale cítil, že pokud to celé kvůli čemukoli vzdám, mohu se smířit s tím, že už svého Leviho neuvidím. Bůh ví, z čeho všeho ho tam Kenny obviní.

Nakonec nastal poslední den, den, v jehož večerních hodinách se měl celý soud konat. Dnešek. Pochopil jsem, že přijít bez mamky bude na nic, přesto ale lepší, než nepřijít vůbec. Věděl jsem, že moc lidí na Leviho straně nebude, jestli vůbec někdo, a proto se i já počítám. Přesto jsem však pociťoval takové zklamání, že to ani nemohu popsat. Měl jsem tak jednoduchý úkol a přesto jsem selhal. Naposled jsem se tehdy rozešel do pokoje, v němž seděla mamka a podíval se jí do neústupných, možná až tvrdých očí.

,,Nechci tě už přemlouvat," řekl jsem tiše a ona lehce povytáhla obočí.
,,Chtěl bych jenom říct, že vyrážím k tomu soudu. Obhajovat Leviho. On... on byl a je moje první láska. První osoba, do které jsem se kdy doopravdy zamiloval a se kterou jsem si přál strávit zbytek života. Nic pro mne nebylo nikdy důležitější, než jeho úsměv a jeho štěstí." Po tváři mi sjelo několik neposlušných slz.

,,A teď mi ho chtějí vzít. Chtějí mi vzít to jediné, na čem mi kdy v životě doopravdy záleželo. Ale to, co ti chci říct je, že ti rozumím. Já miluji Leviho a ty jsi máš ráda Kennyho. Chápu tě, sám bych Leviho nikdy pro nic neudal. Chtěl jsem ti říct, že se nezlobím. Není to tvoje chyba. Nevyčítám ti to, mami. Mám tě rád," zašeptal jsem ještě a vyběhl z domku, ve kterém už jsem být nemohl.

Na nádraží jsem se téměř ploužil. Byl jsem zdrcený, zklamaný, ale všechna svá slova jsem myslel naprosto vážně. Nezlobil jsem se, nebyl jsem naštvaný ani trochu, neměl jsem jí to za zlé. Měla ho ráda. Já mám Leviho taky rád. Nemohl jsem jí soudit za to, že si vybrala špatnou stranu. Je pouze člověk, stejně jako já. A jako člověk má vždy možnost vybrat si to dobré, ale i to špatné. Měla možnost volby. A nemohl jsem se zlobit, když jednala v zájmu srdce. I když to mé nyní bolelo.

Vlak dorazil na nádraží a já si ho prohlédl. Nějak se mi nechtělo nastoupit, jako bych cítil tu hrozbu, ten smutek, protože jsem věděl, že bez důkazů nemáme šanci vyhrát. Ano, mohu ukázat tu fotografii, to jsem věděl. Ale bez mamčiny výpovědi by to stále byla slova puberťáka, jež u ničeho nebyl, proti vysoce postaveném strážníkovi.

Zbývaly poslední chvilky, ve kterých jsem mohl nastoupit. Pořádně jsem se nadechl. Musel jsem uklidnit své splašeně bijící srdce a udělat, co je správné. I když by to mělo být k ničemu.

,,Erene!" ozvalo se za mnou naléhavě a já se proto otočil.
,,Mami?" vykřikl jsem překvapeně. Viděl jsem jasně, byla to skutečně ona.
,,Co tady děláš?!"
Rozeběhl jsem se přímo k ní. Viděl jsem totiž to formální oblečení, které si na sebe vzala a to mohlo znamenat pouze jediné.
,,Ty?"
,,Ano, rozhodla jsem se. Měl jsi pravdu, měla jsem ráda Kennyho. Měla. On se změnil a s tím, čím byl, už nemá nic společného. A taky jsem pochopila, jak moc ti na něm záleží, Erene." Řekla mi a já se usmál a pořádně ji objal.
,,Tak jdeme vyhrát soud?" Zeptal jsem se a ona kývla.
A v tu chvíli se za námi ozval ten příšerný zvuk, oznamující odjezd vlaku a my pak už pohlížet pouze sledovat, jak nám rychlík směr město, jediný co v danou hodinu jel, mizí v zatáčce...