Chápeš?✔️

Kapitola 33.

Naposledy zamávám svým přátelům, sedícím ve vzdalujícím se autě a spokojeně vydechnu. Je příjemné opět se vrátit domů... Ano, možná bych ten byt neměl tak rychle začít považovat za svůj domov, ovšem já cítím, že budu doma všude, kde budu s Levim.

Spokojeně se usměji a prohlédnu si barák před sebou. Neříkám, že tenhle výlet nebyl fajn, ale tohle místo je pro mne takové útočiště před okolním světem. Tady se cítím bezpečně, tady cítím, že se nic nemůže stát.

Popadnu část našich věcí, Eren vezme tu druhou a vyrazíme po schodech do příslušného patra. Tam se ale zarazím.
,,E-Erene?" vydechnu vyděšeně. Dveře jsou pootevřené. To není dobré, vůbec ne.
,,Zamykal jsi?"

,,Určitě ano. Tedy, vím, že to tak nevypadá, ale vážně, pamatuji si to!" vyhrknu okamžitě.

Pomalu obtočím prsty kolem kliky. Mám totiž neblahé tušení, že Eren opravdu zamykal. A to by mohlo znamenat jen jedno. Prosím, ať na to ten trumpeta opravdu zapomněl...
Opatrně, takřka bojácně vlezu do bytu a zůstanu stát, pusu otevřenou. N-ne...

Vejdu za Levim, abych viděl, co ho tolik zaskočilo. Vytřeštím oči. Vše je zpřeházené, vše je naruby. Knihy se válejí po zemi, stolek převrácený, příbory všude po podlaze... Vypadá to, jako by se tudy prohnalo tornádo.
,,N-někdo nás vykradl..." konstatuji šeptem zřejmý fakt.

,,N-ne," odporuji mu roztřeseným hlasem a rychle se na něj otočím, abych se mu mohl podívat do očí. Nechápe mne, nerozumí mi. To je jedině dobře, ovšem mě teď zajímá něco jiného. Musím... musím do jeho pokoje! Teď hned!

Rozběhnu se tam, za sebou slyším volání svého jména a následné kroky, jak za mnou můj spolubydlící běží. Mne to ale nezajímá, takřka to neslyším, jde mi jen o tohle jedno. Rozrazím ty hloupé dveře a svezu se na kolena. Všechno je v háji, vše je zničené, opět se mi vše rozpadá pod rukama! Opět... opět jsem to nedokázal.

,,Levi, co to dě-" zmlknu, když slyším vzlyky. Levi složí hlavu do dlaní a přestane řešit hlasitost, naplno se rozvzlyká a neřeší nic, ani to, že jsem hned vedle.

Prohlédnu si pokoj, nic se mi však nezdá v nepořádku. Možná až na fotografii mě a Leviho, kterou jsem pořídil někdy před měsícem a i přes jeho úšklebky si ji vystavil na svůj stolek. Objímal jsem ho na ní kolem ramen, zubil se a Levi se, ačkoli to u něj nebývá tak časté, také lehce usmíval. Není tu. Ta fotka tu není, ale to není zas tak zlé, no ne? Stále ji mám ve fotoaparátu, stačí ji jen znova vyvolat. Nebo že by mu šlo o něco jiného? Ale o co? Vše se zdá v naprostém pořádku, tak co se kruci děje? Proč pláče?

Kleknu si k němu.
,,Levi, co se děje?" zeptám se okamžitě.

,,J-je to v háji, Erene. Všechno je doprdele v háji!" rozkřiknu se zoufale.

,,Levi, klid! Uklidni se!" řeknu mile, přesto ale pevně.
,,Tímhle nic nevyřešíme. Pojď, teď se tu posadíš a pěkně, pomalu a klidně mi řekneš, co se vlastně děje, ano?" kéž bych tak o něm věděl víc, kéž bych tak věděl, co se s ním děje a mohl mu pomoct.

,,Ne!" vyhrknu okamžitě, pak ale zavřu oči a pomalu vydechnu. Má pravdu, tímhle nic nevyřeším. Musím se uklidnit a opět začít přemýšlet. Už jsem byl v tolika průserech, ze všeho se dá vyhrabat. Ačkoli nikdy jsem si nepřipadal tak moc v hajzlu, jako teď...

,,Ale Levi, nemůžeš mi nic neříkat!" vykřiknu a postavím se.
,,Pořád samá tajemství! Na mne už je toho taky moc, všechno je tajný, nic nemůžu vědět! Ničíš sám sebe přímo před mýma očima, ale přesto tvrdíš, že se neděje nic, že mi nic říct nemůžeš! Že se mne to netýká! Ale já myslím, že tohle už se mě týká, sakra!" vykřiknu. V ten moment ze sebe dostanu všechny ty pocity, všechny ty emoce. V ten moment jsem se prostě neuhlídal. Že to byla chyba pochopím až ve chvíli, kdy se jeho záda opět otřesou pod náporem vzlyků, tentokrát však zapříčiněných mými slovy.

,,N-nekřič, prosím," dostanu ze sebe jen.

Tato dvě slova byla jako facka.
,,P-promiň..." dostanu ze sebe tiše a kleknu si zpět k němu, abych si ho k sobě mohl přitáhnout do obětí.
,,Promiň mi to," zašeptám, tentokrát klidně. Nikdy jsem nechtěl rozplakat Leviho, přísahám! Toto jsou ty momenty, kdy svou impulsivní povahu nesnáším.
,,Je toho na mě moc, omlouvám se ti. Já jen, že mne mrzí, že o tobě nic nevím. Přál bych si smět ti pomoct, víš?" zašeptám a natisknu si ho ještě blíž k sobě.

,,Já vím, ale to nejde. Já to nemůžu dovolit, ublížili by ti. To bych si nikdy neodpustil, chápeš?" zkusím mu to, jako už tolikrát, vysvětlit.

,,Nechápu. Nechápu nic, ale doufám, že snad jednou pochopím."
S těmito slovy ho vezmu do náruče, tentokrát se ani nebrání a posadím k sobě na postel.
,,Jestli jde o ten nepořádek v bytě, uklidíme ho. Jestli jde o věci, které se ztratili, pořídíme nové. Jestli jde o zámky, vyměníme je. Všechno se dá vyřešit, na to nezapomínej, Levi. Tak už se uklidni, vždyť se nic zas tolik strašného nestalo, ne?" řeknu téměř mateřsky přívětivým hlasem.

,,Právě že stalo," unikne mi dříve, než si to stačím rozmyslet.
,,Promiň, to jsem říct neměl," podotknu, stejně už je ale pozdě.

,,Ukradli něco důležitého?" s těmito slovy mírně nakloním hlavu na stranu. Žádná jiná možnost mne nenapadá. Co by to ale mohlo být? Televize tu je, notebook tu mám taky. Tak co?

,,Ano," vydechnu jen a zavřu oči pod náporem zoufalství.
,,Ukradli pocit bezpečí."

Lehce se usměji.
,,Zámky se vymění a všechno bude zase při starém," ujistím ho, on však zavrtí hlavou.

,,Takhle to nemyslím. Oni... teď už vědí," řeknu přiškrceně. Vzduch se najednou zdá těžký, špatně dýchatelný.

,,Co vědí? Ty víš, kdo to byl?" Proč mám pocit, že čím více mi toho říká, tím méně tomu rozumím?

,,A-ano."

,,Tak to je můžeme udat!" vyhrknu nadšeně. Nemohlo to být lepší. Takto se to už tuplem nebude opakovat, prostě zajdeme na policii a- tok mých myšlenek přeruší jeho hlas.

,,Ne!" vykřiknu v ten moment téměř zoufale.
,,To nejde, nemůžem... prosím, nechtěj to, Erene," dostanu ze sebe prosebně.