Chápeš?✔️

Kapitola 43.

Sedím u sebe v pokoji a opět se nechávám unášet na vlnách emocí, které mne ničí už od doby, kdy jsem se odhodlal svěřit Levimu se svou láskou.
Levi...
Proč jen na něj neustále myslím? Proč mi před očima neustále svítí jeho obraz, jeho úsměv a jiskry v jeho očích? Pak se ale vzpomínky změní a já mám před sebou jeho uplakanou tvář a zničenou duši, jež se odrážela v těch nádherných očích očích, když jsem se konečně svěřil.

Od toho balení uběhly další dva týdny. Už jsem bez Leviho tak dlouho... a přesto je má láska stále se mnou, nepolevuje, naopak je den ze dne silnější. Každým dalším dnem mám pocit, že se bez něj zblázním, že už to nevydržím. A nakonec stejně přežiji do dalšího krutého rána. Na co tohle je? Proč jsem na tomto světě když nemohu být s tím jediným člověkem, jehož doopravdy miluju?

I přes bolest jsem se do bytu byl podívat ještě spoustukrát. Jeho stav se však nezměnil a svého spolubydlícího jsem neviděl, ani na malinkatý okamžik. Jako by se po něm zem slehla a mně nezbývá, než přemýšlet, jestli svého černovláska ještě někdy spatřím. To, co si ale přeji ze všeho nejvíc, je, aby byl v pořádku. Ta nevědomost mne ničí, přijde mi že jsem o něm neslyšel už roky.

Složím hlavu do dlaní a povzdechnu si. Od toho dne na něj myslím neustále, dokonce i ve škole, kde mi to tedy je neustále vyčítáno profesory, jelikož nevnímám. I mamka je ze mne zničená, jelikož stále ještě úplně neví, o co jde, vidí jen můj nepochybně zničený výraz a to nebude moc hezký pohled, já se však ještě neodhodlal vyprávět jí svůj příběh. Nedokázal jsem se slovy vracet do šťastných začátků a celé to tak prožívat podruhé, když jsem se ještě neprobral ani z toho prvního. Už bych se měl smířit s realitou, už bych to měl konečně všechno pochopit a přijmout, já se ale místo toho bojím, že to se nestane nikdy. Nikdy na něj nezapomenu, nikdy se od něj neodpoutám. Byl moje všechno. Stále je moje všechno.

Trápí mne, že ničím mamku. Od doby, co jsem přijel mi pomáhá, s čím může. Měl bych se alespoň před ní snažit vypadat šťastně a ne tak... mrtvě? Zlomeně? Zničeně? Nevím, na toto asi není správné slovo. Když jsem odjížděl, choval jsem se jako někdo úplně jiný. A ona by dozajista chtěla svého syna zpět, takového, jaký vždy byl. Ovšem to já jí nemohu dát, ještě ne.

Přál jsem si jednou za ní moct přijít se svým přítelem. Přál jsem si moct jednou říct: "mami, to je on" a dlouze ho políbit. A pak jsem poznal svou lásku, svého černovláska a pochopil jsem, že bych si přál, aby to byl on. A nakonec jsem tu sám jen se svými slzami a vzpomínkami na lásku, jež nikdy nevybledne a odsuzuje mne tak k doživotní samotě.

Opravdu jsem si zasloužil zrovna toto?
Ne, neměl bych se tolik litovat. Jsou lidé, kteří to mají mnohem horší. Třeba právě on...
Proč jen mi nemohl nic říct? Chápu, bál se, ale já mu mohl pomoct. Mohli jsme to spolu zvládnout a být šťastní. On by byl šťastný a já také, kvůli jeho úsměvu, kvůli jeho dobré náladě. Přál bych si opět ho moct vidět se sáčkem marshmellows, se spokojeným úsměvem a blaženým výrazem ve tváři. Jeho rty v tu chvíli musely být tak sladké, pocukrované sladkým bílým práškem, na vršku bonbónů...

Podvědomě si olíznu své rty, jako bych na nich mohl cítit chuť těch Leviho. A stále ji vlastně cítím... Ta vzpomínka je jednou z těch opravdu velmi cenných, které nikdy nechci ztratit. Jaké by to asi bylo smět ty rty líbat dlouhé hodiny, držet u toho jejich majitele v náručí a jemně ho hladit, prsty mapovat jeho jemnou, alabastrovou pleť, oči mít zavřené, chvílemi se ale odtáhnout a koukat do jeho krásných očí, ve kterých by jiskřilo nadšením, spokojeností, láskou...

Po tvářím se mi svezou další slzy a já se opět rozvzlykám. Nesnáším tyto představy, ty nereálné výplody fantazie, které bych si tolik přál a nikdy se nestanou skutečností.
Levi mne nemiluje.
Levi mne nenávidí.
Utekl mi a už mne nikdy nechce vidět.
A já ho stále miluji, každým dnem víc a víc...

Po pár minutách si otřu všechny slané kapky, jež se dostaly přes řasy a rozhodly se putovat po mých tvářích a tvořit tak slané cestičky. Musím se opět vzpamatovat, napomenu se a přitáhnu si k sobě batoh. Možná bych neměl přisypávat sůl do ran, přesto ale vytáhnu to, co mne poslední týdny uklidňuje. Je to jediná vzpomínka na mého černovláska. Ano, možná jsem to neměl brát sebou ale měl jsem to tam nechat. Ne, já ji nemohl rovnou vrátit. A proto je fotografie malého Leviho tady, se mnou...

Zadívám se na důvěrně známou, jen podstatně mladší tvář a povzdechnu si. Stále tomu vůbec nerozumím, ničemu. Ach, Levi, kéž bys mi mohl vysvětlit alespoň část své minulosti, kéž bych mohl pochopit alespoň tuhle hloupou fotku, kterou sebou nosím snad všude, i do školy. Stal se z ní můj talisman, moje vzpomínka. Snad ti nechybí. Snad se nezlobíš.

Kdybys věděl, že jsem ti bez dovolení vlezl do pokoje a využil tak tvého špatného stavu, zlobil by jsi se hodně? Sršely by ti z očí blesky a křičel bys? Nebo bys to pochopil a vysvětlil mi alespoň tento malinký dílek skládačky, který mi stále chybí?

Po tváři mi stečou další slzy, v tu chvíli ovšem uslyším tiché zaklepání na dveře, které se téměř vzápětí otevřou. Pokusím se co nejrychleji setřít neposlušné slzy, stejně už je ale pozdě. Viděla je.

,,Erenku..." vydechne starostlivě.
,,Prosím, svěř se mi alespoň malinko. Uleví se ti," poprosí mne tiše a já, možná pod vlivem všech těch emocí, kývnu.
,,Měl jsem strašně fajn spolubydlícího," začnu tiše.
,,Ale něco ho trápilo. Nikdy mi neřekl co, i když bych mu mohl pomoct. A teď mě to mrzí, protože už se to nikdy nedozvím, už mu nikdy nepomohu," vzlyknu a fotografie mi vypadne z ruky a pomalu se začne snášet na zem. Chci se pro ni natáhnout a chytit ji, mamka je ovšem rychlejší.

Její tvář se stáhne do lehce zděšené grimasy a já nechápavě pozvednu obočí.
,,Děje se něco?" zeptám se, ona však jen nechápavě zamrká, aby se ujistila, že ji zrak nešálí.
,,Mami?" upozorním na sebe opět a ona konečně zvedne pohled od fotky.
,,To je Levi Ackerman," zašeptá.
,,Ano, můj spolubydlící byl Levi A-" začnu nezaujatě, pak se ale napřímím jako pravítko.
,,Počkat, jak to víš?!" vyjedu na ni podezřívavě.

Možná bych se měl zklidnit, moje mamka se teď však zdá dost na vážkách. Určitě skrývá něco důležitého.

A v tu chvíli mi to dojde. Ona něco ví. Ať už hodně, nebo málo, ona určitě zná Leviho minulost. Poznala přeci malého Leviho!
,,Je tu něco, co bych měl vědět?" uhodím na ni a ona se odmlčí a zavře oči, jako by usilovně přemýšlela, jestli mi říct, co ví, nebo si to nechat jen a pouze pro sebe.

,,Vlastně ano," vydechne po chvíli.