Chápeš?✔️

Kapitola 47.

Ze svého hotelového pokoje vyrazím hned po snídani.
Dojdu na zastávku autobusu a nastoupím do dobře známého čísla, kterým jsem posledních půl roku jezdil ke škole a zamozřejmě také ze školy. V hlavě mi v ten moment bleskne vzpomínka na cestu, při které jsem narazil na uplakaného Leviho. V pondělí... už rozumím těm slzám.

Nevědomky zatnu ruce v pěsti. Jak rád bych teď dal tomu Kennymu přes čumák, pořádně a bez slitování. On s Levim taky neměl slitování. A nebo vlastně ne, mám totiž dojem, že bych se neudržel a na místě ho zabil... a to nemohu, byl bych v jeho očích stejný, jako jeho matka, která ze stejného důvodu zabila vlastního přítele. Zabila otce svého dítěte...

Ano, Levi měl pravdu. Všichni trpí. Trpí on, trpěl Kenny, trpěl Leviho otec i sama Kuchel. Vlastně měl pravdu v tolika věcech... ale v jedné se pletl. Není to tak, že bych mu nemohl pomoct. Nevím, jak ten Farlan vlastně umřel, ale vím, že já se zabít nenechám. Jsem tady a stále žiju, co je větším důkazem, že hodlám dožít svůj život do konce, po boku své lásky? Co je větším důkazem, že mi to všechno stojí za to?

Vystoupím z autobusu a zamířím uličkami města k místu, na kterém jsem se před půl rokem "ztratil". Tentokrát ho ale najdu úmyslně a ani mi to nedělá nějak velké problémy. Z něj pak zamířím k parčíku, ve kterém jsme s Levim seděli. To bylo ten den, co mi odhalil další indícii... A odtamtud už k místu, které je mým cílovým bodem. Tam snad naleznu informaci potřebnou k záchraně mého Leviho.

Opatrně zaklepu na dveře. Domek, u kterého stojím se nezdá nový, spíš naopak. Je to ten dům, před kterým Levi celý stuhnul a zarazil se. Ano, možná dělám chybu, jelikož by tu taky mohl žít Kenny sám, ale když Levi nastoupil do toho autobusu zrovna u školy, musel jet zcela určitě z druhé strany.

Dveře se otevřou a v nich stojí usměvavá blondýnka. Ne, tohle asi onen "Kenny" vážně nebude. A vzhledem k tomu, jak je mladá a že on je homosexuál, na dceru bych to taky netipoval.
,,Dobrý den, potřeboval bych se na něco zeptat," začnu nervózně rozhovor, který jsem si absolutně nijak nepřipravoval a nejspíš to podle toho taky vypadá.
,,Ano?" podiví se blondýnka, pak se ale zářivě usměje, jako by mne pobízela, že mohu spustit.
,,Rád bych se zeptal- víte, kdo bydlel v tomto domě před vámi?" optám se a v duchu se modlím, aby je ta paní znala.
,,Jistě že vím. Jedna rodinka..." pronese a uhne pohledem, z čehož usoudím, že to není vše, co ví.
,,Měli syna," řeknu a ukážu jí fotografii malého Leviho.
,,Netušíte, kde skončil?"
,,Ale jistěže. U pana strážníka. Nikdo by se o něj nemohl postarat lépe," zasní se a já kývnu hlavou.
,,To je dobře," snažím se znít, jakože jsem si oddychl, ačkoli bych teď nejraději... ne, radši se soustřeď, Erene.
,,A nevíte náhodou, kde pan strážník slouží?" při téhle otázce se skoro neznatelně napnu. Všechny ostatní informace jsem už věděl, ovšem tato je naprosto klíčová.
,,Jistě," řekne krapet zaskočeně a prozradí mi část města, ve které Kenny pracuje. Usměji se proto, rozloučím se a nechám nechápající blondýnku napospas otázkám. Teď není čas cokoli vysvětlovat.

Tohle město má několik vlastních policejních stanic a já potřeboval vědět, ve které Kenny dělá. Myslím totiž, že kdybych si Kennymu stěžoval na Kennyho, asi by to úplně nemělo správný účinek...

,,Dobrý den," pozdravím strážníka a ten se na mne mile usměje.
,,Dobrý den. Přejete si, mladý pane?" zeptá se. Vydechnu všechen vzduch z plic, abych se pořádně uklidnil.
,,Víte, já mám podezření... tedy vlastně vím... tuším že... no... ono totiž..."
,,V klidu, chlapče," řekne mile vnímavý pán a položí mi ruku na rameno.
,,V klidu, nadechni se, vydechni a pěkně pomalu a srozumitelně mi řekni, co se děje, dobře?" řekne a já lehce kývnu a provedu, co po mě chtěl. Nádech, výdech...
,,Znásilňuje ho!" vyhrknu potom.
,,Cože?!"
,,No, mého kamaráda... jeho strýc. Už od dětství-" chrlím ze sebe, jeho ruka ale o něco víc stiskne mé rameno.
,,Uklidni se. Co začít tím, jak se jmenuješ, hm? A jak se jmenuje on?" Jak může být tak v klidu?!
,,Jmenuju se Eren Jaeger a on se jmenuje Levi Ackerman-" řeknu klidně, tentokrát mne ale přeruší jeho hlas:
,,Ackerman?!" vyhrkne.
,,Ano, Levi Ackerman. A ten strýc, který ho už od dětství znásilňuje se jmenuje Kenny Ackerman."
,,Tak tohle mi vysvětlíš," poručí strážník a já si dlouze povzdechnu a začnu pěkně od začátku...
__________

,,A tak vím, že se to v pondělí stane znovu!" dokončím své povídání a on mne celou dobu sleduje, v obličeji čím dál tím víc zachmuřený výraz.
,,A vy mu věříte?"
,,Nikdy jsem ho neviděl, vyprávěla mi o něm jen mamka, takže..."
,,Ne, já myslím toho Leviho," objasní a já na něj vytřeštím oči.
,,Leviho? Proč bych mu nevěřil? Jistěže mu věřím!" vykřiknu.
,,No, on... když byl dítě, nebyl úplně..." leze to z něj jako z chlupaté deky, pomyslím si.
,,Hele, já ti věřím. A věřím i tomu tvému Levimu. Ale ostatní ti takhle věřit nemusí, abys věděl."
,,Ale to je přeci fuk, ne? Pokud se zítra vše povede, najdou je tak, jak vám říkám!"
,,To jistě, ale Kenny, jak mu říkáš, je vážený muž. A Levi v dětství udal matku..."
,,Na co narážíte?" zeptám se, jelikož jeho myšlenkovým pochodům absolutně nerozumím.
,,Na to, že strážník Ackerman v Leviho ranném věku uvedl, že má jisté psychické problémy, jelikož viděl smrt vlastního otce. Tvrdí se, že ho prý zavření matky a smrt otce nikterak nezasáhly. Prý byl úplně šílený. Jediná emoce se v jeho tváři nedala vyčíst. A takový byl i když jsme ho ke Kennymu chodili navštívit. Co když lhal?"
,,Vy si myslíte, že je blázen?!" nevydržím to už a skočím tomu muži to řeči.
,,Ne, to ne, jen že nemusí být psychicky úplně v pořádku," obhájí se ten muž.
,,A vy tomu vážně věříte? Jistěže ho smrt otce zasáhla!" vyhrknu a on pozvedne jedno obočí.
,,Nemáte žádný důkaz. Je to tvrzení malého kluka, který toho chlapce ani neznal, proti tvrzení strážníka."

Už chápu, proč Levi tvrdil, že nic nezmůžeme. Kennyho postavení všechny zmátlo, ten mizera si to pojistil a udělal z Leviho nesvéprávného blázna. Co teď?
A v tu chvíli mi hlavou bleskne výhoda, kterou momentálně mám.

,,Mám!" vykřiknu a on se zatváří tak překvapeně, že mám skoro chuť se navzdory situaci rozesmát. Sáhnu do batůžku, jež mám na zádech a vytáhnu onu dobře známou fotografii, na které jsou Leviho slzy více než výrazné. A také místo, ze kterého zrovna odcházejí. Strážník vytřeští oči a sebere mi fotku, kterou chvíli pouze šokovaně prohlíží. Poté přesune svůj vyděšený pohled na mne.
,,Takže tam mám ty jednotky poslat zítra?" zeptá se a já se vítězně zašklebím.
,,Ano," potvrdím. Vydrž, Levi. Pomoc se blíží...