Chápeš?✔️

Kapitola 4.

,,Jakej?" Zeptám se. Co se mu tak mohlo stát?

,,Víš, no... Já netuším, kde vlastně jsem a ani kudy se jde k místu, kde bydlíme..." řeknu pro jednou opět bez zakoktání. Fakt, že je to kvůli tomu, že jsem se místo cesty před sebou začal v myšlenkách věnovat právě jemu pochopitelně vynechám.

Dlouze si povzdechnu. Nechápu, jak se zrovna tady mohl ztratit.
,,Budu hádat, chceš ode mne, abych pro tebe přišel, že? Hele, nemám na tebe čas ani náladu, měl sis vzít mapu." Řeknu nezaujatě a chci hovor položit.

,,Levi, počkej! Prosím, jsem fakt v koncích a za chvíli bude tma! Levi, moc prosím..." snažím se dál.

,,Fajn." Řeknu nakonec.
,,Ale je to vyjímečně." Dodám ještě.
,,Jak se jmenuje ulice, ve který jsi?" Zeptám se ještě a on mi řekne název. Není to zas tak daleko, blízko ale taky ne.
,,Zůstaň, kde jsi." Řeknu ještě a položím hovor. Poté na sebe obléknu mikinu, jelikož, ačkoli je ještě srpen, večery bývají chladnější a vyrazím.

Cestou se zamyslím. Proč tam vlastně jdu? Mohl jsem mu říct naši adresu a nechat ho, ať se zeptá nějakého kolemjdoucího. Nebo jsem ho v tom prostě mohl nechat, ať si dělá, co chce, je to přeci jen jeho problém.

Proč mu tedy pomáhám? To kdybych věděl...

Už si pomalu začínám říkat, jestli si ze mne jen nestřílel, aby mě měl déle z krku, jestli opravdu přijde nebo jestli bych měl vyrazit sám, poté ho ale konečně zahlédnu. Ještě že tak, jelikož já bych vyrazil úplně opačným směrem, než on přišel.
,,Levi!" Vydechnu úlevně. Jsem tak rád, že ho vidím.

,,Pojď." Řeknu jen a otočím se k odchodu. Eren mne doběhne a my tak vedle sebe jdeme v tichosti, jelikož já mluvit nechci a on se asi bojí.

Po chvíli se konečně odhodlám prolomit ticho.
,,Děkuju za záchranu, Levi." Řeknu s úsměvem, on ale pouze kývne a evidentně považuje tuhle debatu za ukončenou. Já ale ne, proto pokračuji.

,,Víš, chtěl bych se ti nějak odvděčit, nechtěl bys zajít někam na jídlo? Třeba na pizzu? Zvu tě!" Řeknu a v očích mi zajiskří. Neříkal jsem ještě před chvílí sám sobě, že se s ním nemám snažit bavit?

,,Nemám zájem." Odpovím hned, v ten moment mi ale poměrně hlasitě zakručí v břiše. Nesnáším načasování svého těla...

,,Nevypadá to tak." Poznamenám.
,,Notak, bude to fajn, nevěřil bys tomu, ale já opravdu nejsem zas tak strašnej společník..." řeknu se sklopenou hlavou spíše sám sobě.

,,No, to teda nevěřil." Rýpnu si ještě, pak ale pokrčím rameny.
,,Fajn, někam na pizzu bysme mohli." Svolím nakonec.

Šťastně se usměji, ačkoli sám netuším proč. Proč se s ním chci tak moc přátelit? Proč se stále snažím, přestože vím, že mne on nenávidí? Proč na mne má takový vliv? Dříve, když jsem byl odmítnut, prostě jsem toho člověka nechal být. Nebudu se přeci doprošovat pozornosti, no ne? Jenže s Levim je to úplně mimo mou kontrolu...

Chvíli prostě jdeme, potom mi to ale nedá a s úšklebkem se otočím na Erena.
,,Víš ty vůbec, kde je tady pizzerie, nebo prostě někam jdeš?" Zeptám se, jelikož tak nějak tuším odpověď, vzhledem k tomu, že se tu byl schopen ztratit.

,,Nooo..." zamyslím se na chvíli.
,,Vhodná pizzerie se najde sama, no ne?" Řeknu a musím se zasmát, jelikož Leviho výraz je v tu chvíli naprosto k popukání.

To je debil, pomyslím si a taky se na něj tak podívám.
,,Ta, která je momentálně nejblíž je totiž na druhou stranu, než jsi vyrazil." Upozorním ho na jeden docela důležitý fakt.

,,Aha." Řeknu poté, otočím se na patě a vyrazím na druhou stranu.

Chvíli jdu po jeho boku, poté ale opět spustím:
,,Ovšem tam to není moc dobré, lepší to je v té, která je od nás směrem doprava." Řeknu jen.

Změřím si Leviho pohledem, jelikož v tom celém čichám nějakou lotrovinu, pak ale pouze přitakám a zamířím směrem, který Levi určil.

Na tváři mám stále svůj ledový nicneříkající výraz, v nitru se ale směju.
,,Ale ta je hrozně daleko." Řeknu po chvíli a Eren se na mne otočí, v obličeji výraz, který mne donutí začít se skutečně, nefalešně a nahlas smát.

Chci ho propálit naštvaným pohledem, stejně jako to vždy dělá on, Levi se ale začne smát a já zůstanu jen stát, pusu otevřenou a oči vytřeštěné, jelikož něco takového vidíte jen párkrát za život.

Smějící se Levi totiž vypadá tak přirozeně, jako by ho nic netížilo, tak otevřeně a tak... krásně. Ano, v téhle chvíli je můj spolubydlící, který je jinak nesnesitelný, opravdu, ale opravdu krásný.

Hned, jak si uvědomím, že jsem ztratil svou masku, okamžitě se smát přestanu, jelikož tohle je přesně to, co jsem nechtěl. Eren se ale usměje a já tak pochopím, že je stejně pozdě. Tiše si sám pro sebe, aby to neslyšel povzdechnu.

Škoda, že se okamžitě vrátil ke svému normálu. Na mé tváři ale stejně zůstane úsměv, protože tohle už nikdy nezapomenu.
,,Tak kudy, Levi?" Zeptám se a cítím se mnohem uvolněněji, než před chvílí.

,,No, nejbližší pizzerie, kde vaří dobré jídlo a zároveň není daleko je..." na chvíli se odmlčím.

,,Počkej, že není tím směrem, kterým jsem šel původně?" Zeptám se tiše, přestože tuším odpověď.

,,Trefa." Odpovím jen a vyrazím, Erena, stojícího jako přikovaného nechám za sebou a opět se pro sebe tiše zasměji. Ten kluk je zvláštní...

Rychle se vzpamatuji a doběhnu ho, než mi stihne utéct. Zbytek cesty, kterou už vede Levi mne, nikoli já jeho jdeme v tichosti a jediným zvukem jsou naše kroky.

Konečně dorazíme a posadíme se k jednomu ze stolků. Nejprve je ticho a my se začteme do lístků, následně za námi přijde servírka a tak si i objednáme. Ovšem v tu chvíli začne Eren opět otevírat pusu a já na moment zalituji, že jsem na to vůbec kývl. Mohl jsem tušit, že bude furt mlít... No jo, nikdy jsem na to povídání moc nebyl. To je jeden z důvodů, proč stále nechápu, jak mne mohl tenhle spratek a moje kručící břicho přemluvit...

,,Levi, neřekl bys mi něco o sobě?" Vypustím z pusy dřív, než si to stačím rozmyslet. Co si teď bude myslet?!

Pozvednu obočí a změřím si ho pohledem.
,,To jako proč? Říkáš to, jako bychom byli nějaký pošahaný buzny na rande..." Poznamenám a odfrknu si.