Chápeš?✔️

Kapitola 8.

Levi stále spí a já sedím vedle něj, jeho hlavu v klíně a prohrabuji se v jeho jemných havraních vlasech. Pokud se vzbudí, bude problém. Sakra, jestli se tenhle předsudků plný heterosexuál probudí, bude opravdu, ale opravdu velkej problém, ale já prostě nemohu přestat. Když spí, je tak nevinný a krásný, něco mne k němu táhne, já ale absolutně netuším, co. Možná to tajemství, které skrývá. Ano, tím to bude, nepřitahuje mne on, ale moje snaha přijít na kloub každé záhadě.

Hloupost. Dobře vím, že si zase lžu. On je sakra hezkej a já to vím už od první chvíle, kdy jsem ho viděl. Stál tam, mezi dveřmi a bokem se opíral o jejich rám. V obličeji ten svůj úšklebek, přesto byl ale krásný. A teď, když ho nic netrápí a jen klidně oddechuje...

Sakra, Erene! Nech toho, jasný?! Nemůžeš myslet na takovýhle věci. On je tvůj spolubydlící.
Sakra sexy spolubydlící...
Ale není gay! Vždyť on gaye nenávidí! Nemůžeš o něm takhle přemýšlet!

Zatřepu hlavou a všechnu svou pozornost opět věnuji spícímu černovláskovi, kterého jsem se stále nepřinutil pustit. Ach, Levi, jak rád bych ti pomohl, ať už jde o cokoli.
Proč jen nechceš nic říct?
Proč si všechno tak hlídáš? Proč mne nechceš pustit ani do toho blbýho...
Pokoj! Sakra, že mne to nenapadlo dřív! Vždyť on si nestihl opět zamknout pokoj! To je šance, pomyslím si a konečně opatrně odložím Leviho na gauč. On se ze spánku zamračí a snaží se kroucením opět nalézt svůj polštářek, tedy mne. Usměji se nad tím chováním. Kdyby Levi zjistil, co ze spaní dělal, pravděpodobně by zase vykřikoval to svoje " já nejsem teplej!"...

Nebudu na to teď myslet. Teď je teď, a zrovna v tenhle moment je Levi sakra roztomilý. A krásný, ačkoli to je celou dobu.
Ugh. Jsem nepoučitelný.

Konečně od něj odtrhnu pohled a vydám se do jeho pokoje. Vše je nádherně uklizené...

První se kouknu do všech skříní, poté do poliček u stolu. Také se kouknu pod skříně a pod postel. Poté se ale zarazím.
Co vlastně hledám?
Měl bych přestat být tak zbrklý. Vše bych si měl lépe prohlédnout, protože netuším, co vlastně chci najít.

Všude se koukám znovu, pečlivěji, každou věc vezmu do ruky a prohlédnu si ji, na žádné ovšem nevidím nic zvláštního, nic speciálního. Navíc, každou chvíli se může Levi probudit a jestli mě měl doteď alespoň malinko rád, pokud mne najde ve svém pokoji, pravděpodobně ta náklonnost zase pěkně rychle odezní.

Měl bych toho už radši nechat a vrátit se za Levim, pomyslím si a chci vrátit papírovou krabici, do které jsem se koukal, zpět na poličku, asi ji ale špatně nakloním, jelikož na mne vypadne stará fotografie.

Vezmu ji do ruky a prohlédnu si ji. Stojí na ní Levi, v očích má slzy a vedle něj nějaká žena, vzhledem k tomu, jak jsou si podobní, nejspíš jeho matka. V pozadí za nimi je vidět hrob. Ale čí? Že by Leviho otce?

V tu chvíli se otevřou dveře do pokoje a v nich stojí Levi, v očích jeskřičky vzteku. Skříň jsem naštěstí zavřel, fotografii si rychle strčím do zadní kapsy kalhot, snad ji nezahlédl...

,,Co sakra děláš v mým pokoji?!" Vyjedu po něm hned. Co si to dovoluje? Je to můj pokoj! Mé soukromí! Jakožto můj spolubydlící může chodit bez mého svolení všude, ale sem prostě ne!

,,J-já..." Vykoktám ze sebe.

,,J-já co?! Tak cos tu dělal?!" Ztrácím trpělivost. Co když něco viděl? Co když našel... ne, to snad najít nemohl. Ale co když ano?

Sakra, Erene, mysli! Alespoň jednou použij ten mozek, který ti mamka tak chválí! Učitel říkal, že ho máš, ačkoli to je diskutabilní, tak ho použij!
,,Já tu byl uklidit! Ty střepy..." Blbá výmluva.

,,A kde máš teda smetáček a lopatičku?" Zeptám se, přeci jen trochu klidněji. Co když říká pravdu? Ty střepy už tu doopravdy nejsou...

,,Už jsem ji uklidil. Teď jsem byl ještě zkontrolovat, že tu skutečně nic nezůstalo." Řeknu a myslím, že se mi i povedlo znít přesvědčivě.

,,Aha." Řeknu nejprve. Opět si prohlédnu pokoj. Vážně tu uklidil...
,,Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo, já... jsem hodně citlivý na své soukromí, ale tys tu opravdu uklidil. Promiň..." řeknu.

,,To je v pořádku." Fajn. Takže teď si lžeme oba navzájem, úžasné.
Přejedu Leviho pohledem a až v tu chvíli si uvědomím, že stojí na těch pořezaných chodidlech. A taky že sem evidentně běžel a rány se mu otevřely, jelikož jsou oba obvazy opět nasáklé krví.
,,Levi, ty krvácíš!" Vykřiknu a přiskočím k němu, abych si ho opět mohl dát do náruče.

,,Nenos mě furt! Já bych tam došel!" Řeknu a překřížím si ruce na hrudi.

,,Jo. A proto máš teď oba obvazy krvavý, viď?" Já od něj začínám chytat ten sarkasmus... No, zaslouží si to.

,,Ale..."

,,Levi, jenom proto nemusíš být nutně gay! A já taky ne! Krom toho, oba dva jsme na holky tak se uklidni." Řeknu podrážděně, jelikož říkat takovéto věci není ani trochu příjemné.

,,No jo... promiň. Ale stejně bych tam došel." Informuji ho ještě, protože nechci úplně přiznat, že má pravdu, poté už ale zmlknu.

Položím ho na gauč a v duchu se zaculím nad vzpomínkou na spícího Leviho. Pak ale zvážním.
,,Levi, oba víme, že to nebyla nehoda. Proč jsi to udělal?" Zeptám se rovnou.

,,Do toho ti nic není." Odbydu ho a sednu si k němu zády. Na tenhle rozhovor tedy absolutně nemám náladu.

Povzdechnu si.
,,Levi, něco se děje a já to vím. Proč si nechceš nechat pomoct?"

,,Erene, ty mi pomoct nemůžeš. Nejde to, chápeš?" V mém hlasu zazní špetka zoufalství, kterou se mi nepodařilo skrýt pod ledovou masku.

Zase ta otázka. Spousta lidí ji používá nevědomky, ale já ji vnímám až moc dobře. "Chápeš?"
,,Nechápu! Levi, sakra, já nechápu nic!"

Povzdechnu si a podívám se do jeho očí, aby věděl, že to, co říkám myslím naprosto vážně.
,,Erene, jsou věci, které mám není souzeno chápat. A jsou lidé, kteří zkrátka nechtějí být pochopeni. Vím, že si myslíš, že všechno jde a takové hlouposti, ale v životě to tak  prostě nefunguje."