Chápeš?✔️

Kapitola 7.

Nastal ten den. Den, kdy jdu poprvé do oné budovy vysoké školy. Celou cestu autobusem se mi hlavou honí myšlenky a představy týkající se budoucnosti. Snad tam bude někdo... normální, s kým bych si rozuměl. Tedy, abych to upřesnil, člověk, který se baví se mnou musí být přinejmenším šílený, jelikož já jsem já, ale to je detail.

Vystoupím z autobusu a pořádně si prohlédnu celou budovu. Poté se nadechnu a opět vydechnu pro uklidnění a konečně zamířím dovnitř.

Dneska má Eren velký den. A já... ne, nesmím nad tím přemýšlet. Všechno je fajn a nemá smysl snažit se v myšlenkách rozebírat něco... agh, lhát sám sobě nejde.

Ten týden a půl po našem "rozhovoru" s Erenem jsem se snažil, ačkoli sám přesně nevím, o co.
Jsem debil.
Sám sobě jsem řekl, že ho nechám být. Snažil jsem se, ale zároveň mu nechci nějak extra ubližovat, protože vím, že by nad tím až moc přemýšlel. A to já nechci.

Totiž, jak už jsem řekl Erenovi, nechtěl jsem spolubydlícího. Nechtěl jsem sdílet byt s dalším člověkem, protože jsem věděl, že mi vstoupí nejen do bytu, ale i do života.
Kdyby jen věděl...

Ale on neví. A s tím já musím počítat. Ach jo, nesnáším tuhle roli. Nesnáším, jak si všichni myslí, že mě mají přečteného. Nesnáším, jak si všichni myslí, že se vše dá vyřešit. Nesnáším, jak nikdo nic nechápe.

Konečně jedu domů. Tedy, do svého bytu. Konečně, jelikož déle bych to nezvládl. Jsem slaboch. Jsem a vždy budu, nikdy se toho nezbavím.

Odemknu dveře a vlezu do bytu. Tam zapadnu do svého pokoje, sesunu se po jeho dveřích na zem a vložím svůj obličej do dlaní. Proč se to krucinál všechno tolik komplikuje? Proč se mi sere to jediný, co jsem doteď jakž takž zvládal? Proč...?

Slyším hluk. Levi dorazil... Zajímalo by mne, kde byl. Když jsem přišel ze školy, nikdo nebyl doma, všude bylo pouze ticho a navíc byli hlavní dveře zamknuté. Leviho pokoj také. Proč? Proč si ho zamyká? Já ten svůj taky nezamykám, a to bych nejspíš měl, jelikož Levi očividně nemusí homosexualitu a já tu mám... no, nebudu to rozebírat. Prostě by to neměl vidět.

Ten týden a kus od našeho usmíření byl Levi úplně jiný. Ve vaření jsme se střídali a dokonce jsme jedli spolu, u jednoho stolu. Když jsem se vrátil domů, například z "poznávacích procházek," které se už obešli bez ztrát, dokonce mne pozdravil a občas jsem ho i přistihl, jak se u toho usmál. Bylo to zvláštní, stále jsme spolu trávili málo času, přesto jsme si ale mnohem bližší.

Nechápu se. Proč mi na něm tak moc záleží? Na jeho chování ke mně? Asi je se mnou něco špatně.

Nechápu ale ani jeho. Něco přede mnou skrývá, tím jsem si jist. Proč stále mluví v hádankách? Proč mám pocit, že se snaží, jak může, aby si mne nepustil moc blízko k tělu, ačkoli je mu to samotnému nepříjemné? Proč mám pocit, že bojuje sám se sebou? A proč mu na tom všem tak moc záleží? To by to skutečně byla taková katastrofa, kdyby...

V tu chvíli k mým uším dolehne zvuk tříštícího se skla. Vystřelím na nohy a běžím se podívat, co se stalo a hlavně, jestli není Levi zraněný.

V tu chvíli se otevřou dveře do mého pokoje.
,,Doprdele." Ujede mi a já schovám zkrvavenou pěst za záda.

,,Co se stalo, Levi?" Vyhrknu hned.

,,J-já..." řeknu jen, v tu chvíli na mne ale opět dolehne celá dnešní situace a já se sesunu na kolena, přímo mezi kusy skla. Na zem pode mnou začínají dopadat kapky krve, jak z poraněné ruky, tak z nohou. Bolí to, je to ale také svým úžasným způsobem uklidňující.

V první chvíli jen koukám a netuším, co dělat nebo co říct.
,,L-Levi..." Vykoktám ze sebe když se konečně vzpamatuji a vytáhnu ho zpět na nohy. To je ale chyba, jelikož Levi na sobě nemá boty ani ponožky a tak mu způsobím akorát další rány.

Nepatrně syknu, přesto ale nic nedělám a kouknu mu do očí.
Vidím v nich... strach? A šok. Čeho se bojí? Že by o mne? To je krásná představa, ovšem nereálná.

Rychle ho popadnu do náruče a zamířím s ním do koupelny. Musím mu to co nejrychleji ošetřit.

,,Pust mne, držíš mě jako holku! Já nejsem buzerant! Nejsem!" Zakřičím na něj téměř histericky.

,,Ne, vždyť já vím, že nejsi! Nikdo z nás není! Ale sám tam nedojdeš! Musím ti to ošetřit!" Řeknu mu pevně. Proč mu na tom tolik záleží? A proč je sakra najednou takovej?

,,Já to ošetřit nechci." Řeknu klidně a on se na mne podívá dost překvapeně, to už mne ale pokládá na pračku, aby viděl na má kolena a holeně.

,,Levi, nerozumím ti. Absolutně ti nerozumím. Co takhle mi to nějak vysvětlit, hmm?" Zkusím to a chytím mu jednu nohu, aby mi s ní neškubl a do druhé popadnu pinzetku.

,,Ne! To nemůžu! Prostě mě nech krvácet!" Vykřiknu a škubnu nohou, aby mě nemohl začít ošetřovat.
,,Já to udělal schválně! A to poslední, co chci, je abys mi to zkazil!" Řeknu mu vážně.

Plesk. Vytřeštím oči a chytím se za tvář, na kterou mi přistála facka.

Nevěřícně se podívám na svou ruku. Poté se ale opět otočím k němu.
,,Tak poslouchej, nebudeš si ubližovat a už vůbec ne schválně! Netuším, co se s tebou děje, ale chci ti pomoct! Tak přestaň vykřikovat, že o ni nestojíš, protože to není pravda!" Řeknu vážně. Netuším, kde se to ve mně vzalo, ale z Leviho pohledu usuzuji, že to mělo požadovaný výsledek.

Už se ani nehnu a nechám ho, ať mi vytáhne všechny střepy a zaváže všechna zranění. Nakonec mi obváže i ruku, kterou jsem do toho pitomýho skla praštil a opět mne vezme do náruče.
,,Přestaneš mne už nosit? Nejsem teplej..." Zašeptám zničeně. Je toho moc.

,,Já vím, Levi." Odpovím mu. Ach jo, tohle mne ničí... Položím ho na gauč a pustím mu televizi. Potom dojdu do jeho pokoje, kde uklidím celý ten čurbes a vrátím se zpět za ním.

Levi leží na gauči, oči zavřené a dech klidný. Usnul. Sednu si k němu a tiše si povzdychnu. Ten kluk něco skrývá. Něco sakra velkýho. A to něco ho pomalu ale jistě ničí...

...

Jak už jsem psal do příběhu "Svatba? Nikdy!", watt mi ho hází jako "o čem se mluví", "příběhy, které podněcují konverzaci." Je to zvláštní, nabízet mi k přečtení můj vlastní příběh, ovšem, nějak jsem to neřešil, spíš mne to potěšilo.

Včera večer mi ale wattpad nabídl také můj oneshot "předvánoční úklid", a to v kolonce "vyskoušej něco nového". Docela by mě zajímalo, podle čeho watt určuje, co je pro mne nové a co ne...😂🤔😂 Neví to někdo?🤔😅😂