Chápeš?✔️

Kapitola 13.

Zapadnu do svého pokoje, ve kterém se okamžitě svalím na postel. Zase se to stalo. Zase jsem mu prozradil další část příběhu, kterou neměl znát.
,,Erene, proč mi to děláš?" Zašeptám někam do polštáře. Proč se zajímá? Proč se snaží dát mi pocit, že se mu mohu svěřit, že bude vše v pořádku? Proč se tak moc snaží, když ho já vždy odeženu?

Ještě chvíli tam jen stojím a zíraje z okna přemýšlím. Do čeho je Levi zapletený, že je tak moc opatrný?

Už je to nějaká ta doba, co jsem pochopil, že on není takový, jaký se na první pohled zdá. Je jiný. A nevím, jestli to ví, ale já pochopil, že se tím svým chováním pouze snažil nepustit si mne blíže k tělu. A taky myslím... že to dělá kvůli ochránění lidí kolem. Myslím, že nejsem jediný.

Napadne mne to vždy, když vidím, jak bojuje sám se sebou, aby mi vše nevyklopil. Jak mu ale dokázat, že já chránit nepotřebuji? Jak mu dokázat, že on mi pomoct nemusí, že to já chci pomoci jemu?
To kdybych věděl...

Zalezu si, stejně jako Levi, do svého pokoje a posadím se na postel. Má ruka nevědomky zajede pod polštář a vytáhne onu fotografii, kterou jsem Levimu sebral ten den, kdy jsme spolu koukali na film.

Chlapeček na ní, Levi, je tak nevinný, tak čistý až to bolí. Může mu být tak pět let... Po tvářích mu stékají slzy jako hrachy, působí tak zničeně a tak utěšení a politování hodně, jak to jen malé děti umí.

A až v tu chvíli si všimnu něčeho, co jsem před tím nezaregistroval. Žena vedle Leviho, jeho matka, rozhodně nepůsobí jako Levi. Nemá v očích slzy a nevypadá, že by k nim měla nějak blízko. A co mne zaráží nejvíc, ona se usmívá.

___________

Zapnu televizi a posadím se vedle Erena na gauč.
,,Ne, že mi budeš pištět do ucha." Oznámím mu klidně.

,,Náhodou já se nebojím." Řeknu a pokusím se znít klidně a sebejistě, můj hlas mne však zradí a Levi se proto pouze ušklíbne.

Kecka. Nevěřím mu ani slovo. Pro jeho smůlu jsem mu ale řekl, že jestli se mnou chce koukat na film, vybírám tentokrát já. To v praxi znamená, že se podíváme na nějaký pořádný horor, protože já na ostatní filmy nekoukám. Tedy, krom dokumentů.
Přijdou mi totiž neuvěřitelně sentimentální, nenávidím, jak na konci vše dobře dopadne. Život takový není a nikdy nebude.

Bohužel, většina filmů je buď taková, nebo je ještě navíc v nereálném prostředí, čase a prostoru. Třeba jako "zpátky do budoucnosti"...

Za chvíli začne hrát úvodní scéna filmu a já se cítím čím dál tím hůř. Levi, musel jsi vybrat zrovna tenhle žánr? To už bych s tebou koukal na dokument o buňkách, nebo na nějakou podobnou blbost, ale horor?

No, musím to nějak přetrpět. Třeba se mi povede usnout, stejně jako usnul minule Levi, no ne?

,,Erene, ty se bojíš už teď?" Zeptám se se smíchem v hlase a Eren sebou, kvůli tomu, že jsem promluvil, škubne.

,,N-ne!" Obhajuji se, on mne ale propaluje pohledem, který jasně říká "nepokoušej se zapírat, čtu v tobě jako v knize".

,,Ale Erene, vždyť tam nebyla ještě ani jedna lekačka!" Oznámím mu pobaveně.

,,Ale všude je tam tma a "nebezpečno"." Řeknu uraženě. V tu chvíli se ale na obrazovce objeví "ten vrah", hlavní postavy začnou pištět a já s nimi.

,,Jau! Kruci, Erene, říkal jsem, že mně do ucha ne!" Postěžuju si.

,,Promiň." Řeknu jen a začnu si kousat spodní ret, jelikož vím, že tohle nebyla jediná "strašidelná" scéna filmu.

S pozvednutým obočím sleduji toho spratka, sedícího vedle mne.
,,To není dobrý nápad." Poznamenám klidně. Chvíli na to se na Erenově rtu objeví kapky krve. Jo, to tele si vážně prokouslo ret kvůli kočce, která vyskočila ze křoví...

Au... Fajn, ret už si taky hryzat nebudu. Co mám ale dělat teď? Zkusím k sobě co nejpevněji stisknout oční víčka, abych na filmové dění před sebou prostě neviděl. V tu chvíli se ale z televize ozve vysoký holčičí ječák a já vytřeštím oči do tmy, málem dostanu infarkt a také málem spadnu z gauče.

Protočím očima. To je idiot. Tenhle film ani není strašidelný...
Sjedu ho pohledem, od hlavy až k patám. Měl bych to udělat, nebo ne? Na jinou stranu, pokud mu to pomůže, je šance, že pro něj nebudu muset volat sanitku.

Natáhnu k němu ruku a opatrně ho chytím za tu jeho. On se na mne překvapeně podívá a já pokrčím rameny.

Usměji se.
S Leviho drobnou rukou v té své se cítím mnohem klidněji. Propletu si s ním prsty a lehce mu ruku stisknu.
,,Děkuji."

,,Nemáš zač." Řeknu nezaujatě a dál se věnuji filmu.

Stejně jako když mne Levi vedl od toho domu, mám pocit, že jsem v jiném světě a ten náš vnímám jen okrajově. Je to povznášející a tak úžasné... Kdo by čekal, že něco takového způsobí obyčejný dotyk?

Levi se dál věnuje tomu příšernému filmu, který jsem se rozhodl přidat na seznam "už nikdy nekoukám", hned na první místo. Ta teplá ruka je ale tak uklidňující a příjemná, že mám pocit, že se můj názor pomalu ale jistě mění. Vše se najednou zdá nepodstatné, dodává mi to odvahu a dává mi to pocit, že takto je vše správně. Jen Levi a já, s prsty propletenými vedle sebe na gauči, při filmu, kolem nás náš společný byt, společný život.

Eren je jako ve snu, trochu se bojím, že mi tu z toho filmu zkolabuje. Myslím, že na horor jsem s ním koukal naposled. Na jinou stranu, to jsme se společným sledováním filmů asi pěkně rychle skončili, jelikož na Erenovi oblíbené žánry se nedá koukat a myslím, že Eren by další horor nepřežil.

Vezmu do ruky ovladač a film vypnu. Jsme sice sotva v polovině, spíš méně, já ale myslím, že to dnes už stačilo.

,,C-co?" Dostanu ze sebe zaraženě, z části protože film přestal hrát a z části protože ruka, svírající tu mou zmizela.

,,Myslím, že to stačilo. Půjdeme spát." Řeknu mu klidně.
,,Tohle nemělo cenu, ještě bys u toho zkolaboval."

Chvíli na něj jen zírám s otevřenou pusou. On to vypnul... kvůli mně? Ano, udělal to kvůli mně. Protože nechce, aby se mi něco stalo.
,,Děkuju." Vydechnu a usměji se na něj.

Nikdy bych nečekal, že by pro mne Levi udělal něco takového...
A v tu chvíli mi dojde něco, co mě donutí vytřeštit oči, v duchu si nafackovat a propadnout se někam hluboko pod zem.

Znovu se podívám na Leviho a vše si pomyslně ověřím, není však pochyb. Vedle mne sedí on, tajemný, ledový, sarkastický, škodolibý a homofóbní Levi Ackerman. Ale já už ho prostě nedokážu vidět tak, jako jsem ho viděl dřív.
Já... já jsem se do něj zamiloval.