Označená

Jak to všechno začalo...

Všechno to začalo už v době, kdy jsem byla ještě batole. Rodiče mě hned po narození odložili u církevního sirotčince v Tampicu. Jeptišky se mě ujaly, ale život s nimi nebyl žádný med. Třeba jsem mohla mít lepší a dokonalejší život, ale nebylo mi přáno. Ne, když jsem měla vzadu na krku znaménko ve tvaru prazvláštního symbolu. Symbolu, který všechno změnil. Jeptišky vždycky tvrdily, že je to znamení čirého zla, temnoty, která všechno zničí a podle toho se ke mně taky chovaly. Prý to se mnou myslely dobře, chtěly mi pomoct. Snažily se ze mě tu temnotu vymýtit. Měly k tomu ale poněkud zvláštní způsoby. Celé mé dětství jsem čelila násilí z jejich strany. Topily mě ve vaně plné svěcené vody, připoutávaly k posteli nebo jsem dostávala nespočet ran rákoskou, což mi na těle zanechalo několik jizev. Ostatní děti si na mě ukazovaly a držely se ode mě dál. Bylo to, jako peklo. Zpočátku jsem se modlila k bohu, prosila jsem jej o milost, aby mě ušetřil jejich trestů, ale mé modlitby nezabíraly. Tehdy jsem na něj zanevřela. Vše to vyvrcholilo v den mých devátých narozenin. Spolu s ostatními jsem pomáhala uklízet oltář v naší malé kapličce, když se mi podařilo omylem shodit jednu ze sošek svaté panny Marie. Věděla jsem hned, co mě čeká. Vlna nadávek sestry Nurien a několik ran rákoskou. Bez jediného mrknutí oka jsem snášela každý náraz o mou kůži. V očích mě pálily slzy, ale neplakala jsem. Jen jsem tam tiše stála a uvnitř mě vřela veškerá zlost, kterou jsem v sobě za těch několik let dusila. Při asi páté ráně mi z jedné z těch jizev stekla kapička krve a tehdy se to stalo. Uběhlo pět vteřin, než mě pohltila tma. Jako by mě samotnou někdo vzal a v mém vlastním těle usadil na post diváka. Viděla jsem všechno, co se dělo, ale nemohla jsem s tím nic udělat. Něco mnohem silnějšího, než jsem já se zmocnilo mého těla. Aniž bych to chtěla nebo nějak ovládala, vzala jsem dřevěný kříž, který stál na oltáři za mnou a nově nabitou silou jsem jim silně uhodila sestru Nurien. Ta na mě jen vyděšeně zírala a tiše pronášela svou poslední modlitbu. Já ji mezitím ještě několikrát udeřila do hlavy a skončila jsem až ve chvíli, kdy ležela na zemi, bez známek života, v kaluži své vlastní krve. Mezitím do kapličky přiběhly další jeptišky, které přivolaly vyděšené děti. Neměly ale nejmenší šanci se ke mně dostat. Ne, když jsem je jen pouhým máchnutím ruky odhodila na druhý konec místnosti. Uběhlo sotva pár minut od začátku toho masakru, na jehož konci leželo v kapli několik mrtvých jeptišek na zemi plné krve. Než jsem odešla ze sirotčince úplně, zastavila jsem se ve vstupních dveřích a přiložila ruku na jeden z dřevěných trámů, ten pak jen pod pouhým dotykem mé dlaně vzplál. Odcházela jsem a nechala za sebou shořet celý ten masakr i svou hrůznou minulost. Nikdo se nikdy nedozvěděl, co se tam tehdy opravdu stalo. Věděla jsem to jen já a ten démon, který mě posedl. Od té doby jsem se toulala ulicemi Tampicu a sama přežívala. Můj první démon ve mně zůstal ještě několik dalších měsíců, než se mi jej podařilo z mého těla dostat. To, že nejsem úplně obyčejná mi došlo už tehdy. Konečně jsem pochopila, proč se mě jeptišky tolik bály, a že k tomu měly sakra dobrý důvod. Od té chvíle jsem se totiž stala nádobou na démony. Stačila jen kapka mé krve a během pěti vteřin mě některý z nich posedl. Trvalo mi pěkně dlouhou dobu, než jsem se naučila s tím žít, a hlavně je v co nejkratší době vypudit z mého těla. Vzala jsem první práci, která se naskytla a našla si malý byt. Ačkoliv se mě sestry v sirotčinci snažily vychovat ve víře v boha a udělat ze mě slušné děvče, moc se jim jejich snaha nevydařila. Propadla jsem alkoholu, drogám a celkově se ze mě stala troska. Zpočátku jsem se neuměla smířit se svým životním údělem až jsem dospěla do bodu pokusu o sebevraždu, jenže démoni mě nenechali jen tak odejít, a tak skončil onen pokus neúspěšně. Nakonec jsem se smířila s tím, že nebudu mít nikdy normální život a taky, že mě nikdy nečeká nic dobrého. Žádný šťastný konec, žádná rodina, prostě nic. Jen já a mí démoni.