One Bite of the Prince

Část 1

Zhluboka jsem vydechla, když jsem zaparkovala svoji starou Mazdu Miatu na kraji štěrkové cesty, nedaleko vchodu do sídla královské rodiny. Trochu jsem se rozhlédla, abych vůbec věděla kam to jdu. Kolem mě byly obrovské zahrady, s dokonale střiženými tújemi a plno nádhernými květy gerber. Ty má královna nejradši. Cesta, na které jsem se svým autem stála, se táhla ještě několik desítek metrů, kde plynule přecházela na dlažbu pod schody v renesančním stylu. Až když jsem pohled zvedla nahoru, mohla jsem sídlo obdivovat v plné kráse. Balkony, klenutá okna, plno květin a opečovávaná omítka. Na první pohled bylo vidět, že budova má několik křídel. Byla obdélníkového tvaru, avšak honosně zdobená. Čelo budovy nacházející se naproti mě, mělo hlavní vchod přímo uprostřed, lehce nad úrovní země, kam se lehce dostalo po těch krásných schodech, kterých jsme si všimla jako prvních.

Ještě než jsem vyšla, jsem si v autě sklopila zrcátko, abych si mohla upravit svoji jemnou rtěnku. Zkontrolovala jsem, jestli není rozmazaná a pro jistotu si ještě uhladila svoje světlejší hnědé vlasy. Nejraději jsem je měla rozpuštěné, ale pro tuhle událost se to docela nehodí. A tak jsem si vrchní část vlasů smotala do malého drdolu, který mi lehce odpočíval na hlavě ujištěný pinetkami. Zbytek vlasů jsem si lehce navlnila, abych oživila celkový vzhled s mými staro růžovými šaty. Měly širší ramínka, vykrojený výstřih, ale ne tak, aby nebylo vidět víc než by mělo. Přes trup až do pasu byly upnuté, pak ale měly volnou sukni, která mi sahala těsně pod kolena.

Zrcátko v autě jsem zase sklopila zpět a konečně otevřela dveře, abych vystoupila. Hned jakmile moje černé boty na malém podpatku dopadly na zem, znervózněla jsem ještě víc. Je pravdou, že ve městě jsem vypomáhala skoro všude. Od obchody, přes knihovny a dětské domovy, až na stavby. Moje matka byla vždy pyšná, že si umím poradit se vším. Čím blíž jsem však ke dveřím toho sídla, tím víc si tím nejsem jistá. Slečna Marco, hlavní komorná a zároveň velmi blízká pomocnice samotné Královny, se na zasedání městské rady zmínila, že díky začínajícím přípravám prince Nolana potřebuje velice schopné brigádníky. To by nebyla moje matka, kdyby mě nenavrhla. Jako ředitelka městské banky, měla u stolu místo vedle ní. Ostatní účastníci rady mě vychválili tak, že se mi sama slečna Marco hned druhý den ozvala. Nemohla jsem odmítnout.

Zabouchla jsem dveře od auta, klíčkem ho zamkla a pomalým krokem se vydala k onomu hlavnímu vchodu. Přitom jsme si užívala výhled do těch nádherných zahrad. Byla by pohádka si každé ráno dát kávu a číst noviny právě na balkoně s takovým výhledem. To jsem mohla královské rodině jedině závidět. Já sama jsem je potkala osobně jen jednou. Naše rodina byla pozvaná před dvěma lety na vánoční večírek, coby poděkování všem osobám podílejícím se na nadprůměrném ekonomickém vzrůstu toho roku. Pro moje překvapení večírek nebyl až tak nudný. Hudba nebyla středověká a společnost docela ušla. Pár lidí v mém věku mi nakonec dělalo společnost. Já, ve svých devatenácti letech jsem ale byla překvapená, že nás tam v tu dobu nebylo víc náctiletých. Chvíli jsem dokonce zaraženě přemýšlela nad tím, proč se náš princ nešel bavit s námi, když jsme byli jediní podobného věku. Divila jsem se, že neměl chuť na zábavu. Po několika hodinách jsem si na něj udělala obrázek. Nevypadal, jakoby s námi chtěl ztrácet čas. Odbyl si své povinnosti v rámci večírku a pak jen nuceně seděl na své honosné židli až do konce. Pohledem se buď tiše zdravil s rodinami jemu bližšími nebo zahájil pár nutných politických konverzací. Neviděla jsem ho ani jednou se usmát, ani jednou se se zájmem rozhlédnout po sále.

Byl jasným opakem královny Agnes II. Ta byla sluncem naší země. Už od pohledu neskutečně sympatická a usměvavá dáma. Držela si svůj odstup, ale i přesto dokázala zlepšit náladu jen vlídným slovem. Snažila se být spravedlivá a země ji následovala. Díky ní jsme si vedli dobře, všichni byli zvyklí na najetý systém. Proto je jasné, že přišly obavy, když královna oznámila oficiální přípravy na princovu korunovaci. Z tradic země je dáno, že korunovace se koná nejdéle do dvou let od oznámení příprav. A z historie víme, že královská rodina tento termín ráda využívala. Tyto dva roky věnovala skutečné přípravě toho, čím své potomky nechtěla předtím zatěžovat. Správa země.