Outcast | H.S.

kapitola šestnáctá

♠️
Outcast | chapter 16
Words we need to say

Připadám si jak naprostej idiot, když po špičkách opatrně přebíhám ke Spencerovým dveřím. Na chodbě je naštěstí klid, opravdu totiž nepotřebuju, aby mě někdo z ostatních sousedů viděl v pyžamu s vánočními vzory, přes který mám přehozený župan. To by možná ještě nebylo nejhorší, ale moje huňaté zimní papuče tomu dodávají jen třešničku na dort.

Párkrát zaklepu a nervózně si zkousnu spodní ret. Mám vymyšlené co mu vlastně řeknu? Ne, absolutně ne. Budu to muset tahat z paty. Po půl minutě naprostého ticha zapřemýšlím, jestli  ťukání vůbec slyšel, ale v moment kdy chci zaklepat znovu se dveře otevřou a stojí v nich ospalý Spencer.

,,B-Baylee?" Zašeptá nevěřícně. Chvilku si mne ospalé oko, jakoby nevěřil, že jsem to já.

,,Ahoj Spencie."

Spencer otevře dveře a ustoupí na stranu, čímž mě pouští dovnitř. Jde vidět že jsem ho svou návštěvou vyvedla z míry, což načne trapnou atmosféru. Povzdechnu si a pomalu přejdu práh dveří.

V bytě je naprostá tma, a tak je mi jasné, očividně opravdu spal. Spencer za mnou zavře dveře a hmátne po zapínači. V momentě se menší předsíň rozsvítí a já jsem schopná vidět dál než na krok.

,,Chceš si sednout?" Zeptá se a ukáže směrem do obýváku. Párkrát jsem tady byla, ale už je to pěkná doba. Stihl si to tady hezky vybavit, všude byl nový nábytek.

Lehce zakroutím hlavou, aby to nevyznělo špatně. ,,Ne, díky."

,,Tak co potřebuješ?" Pokrčí rameny a upraví si černé tričko, které bylo očividně součást jeho pyžama.

,,Spencere já-" Chvilku zůstanu zticha, přemýšlejíc, jak to vlastně podat. ,,Mrzí mě, co se stalo. Máš všechna práva být na mě naštvaný, ale chci abys věděl, že jsem to neudělala schválně." Vydechnu a nervózně se mu podívám do očí.

Spencer mě chvilku hypnotizuje očima, přebírá si moje slova a přemýšlí. Jestli jsem mu tím ublížila, mrzí mě to. Ale jednou v životě jsem konečně myslela na sebe, a věřím, že by se na mě Spencer díval jinak, kdyby věděl kdo je můj otec. Nelituju toho, jen mě to mrzí.

,,Já nejsem naštvaný. Jde o to, že jsme nejlepší kamarádi už tři roky, říkám ti úplně všechno, i to, jak se cítím ohledně Codyho. A tys mi očividně ani trochu nevěřila, protože já bych tě nikdy nesoudil za to kdo jsi, Baylee- můžu ti tak vůbec říkat? Nebo mám raději použít Doris?" Poškrábe se na zátylku.

,,Jsem Baylee." Moje odpověď je rychlejší než jsem plánovala. To zpropadený jméno nesnáším stejně jako všechno spojený s Oxfordem.

Spencer mě chvilku propaluje podezíravým pohledem. Skoro můžu vidět, jak mu štrotují kolečka v hlavě.

,,Ne zlato, ty jsi Doris. Jen se toho všeho tak bojíš, že si to nejsi schopná přiznat." Pokrčí rameny. Vypadá teď jako nějaký rodič, který argumentuje se svým dítětem. A to dítě jsem zase já, jak jinak.

Z jeho poznámky ve mně začne vřít krev.

,,Ne Spencere, já jsem Baylee. Všechny ty drby v novinách, ta holka, co jezdí v odporných šatech na večírky, to je Doris. Odešla jsem od toho všeho, abych konečně mohla být tím, kým chci, ale očividně mě za to lidi budou soudit i tak. Víš co? Tohle byl blbej nápad. Dobrou noc, Spencere."

Projdu kolem něj a vyjdu ven na chodbu. Srdce mi hlasitě buší, jak jsem naštvaná.

Co si to o sobě myslí? A co tak hrozného jsem mu udělala, že to nemůže pochopit?