Outcast | H.S.

kapitola dvacátá devátá

♠️
Outcast | chapter 29
The light inside of you

HARRY

,,Cos ji řekl?"

Elův hlas rozbil ticho v mém pokoji, které zmizelo stejně rychle jako se objevilo. Zvednu k němu oči a najdu ho opírajícího se o futra dveří. Prohlíží si mě starostlivě, nevědějíc co vlastně říct. Lhal bych, kdybych řekl že takový pohled vidím poprvé.

,,Cože?" Zašeptám. Byl jsem tak zamyšlený že jsem mu pořádně nerozuměl.

Už od té doby, co jsem se vrátil zpátky domů od vyděšené Dory, jsem seděl na stejném místě na kraji postele a nechával se unášet proudem svých myšlenek, zatímco jsem v ruce držel modré tričko, ve kterém v noci spala. Vzpomínky na její vyděšený pohled a křik mi v hlavě hrály jako starý černobílý film, a nesnášel jsem se za to že si na víc nemůžu vzpomenout. Výpadky mám pokaždé v mlze, nevím co jsem dělal a El mi toho nikdy moc neříká.

Možná je ale dobře, že si nic nepamatuju. Nejsem si jistý jestli bych to mohl unést.

,,Určitě jsi ji to nějak vysvětlil. Co všechno jsi ji řekl?" Rozejde se ke mně a pomalu se posadí na postel hned vedle mě.

Díky dnešnímu dopoledni jsem naprosto zapomněl na své včerejší narozeniny. Jen pár hodin ve skleníku po boku Dory a Edith bylo stokrát lepší než včerejší večírek, a to mě dohnalo k přemýšlení, proč ještě na taková místa vůbec chodím.

,,Řekl jsem ji o výpadcích." Zašeptám stále s přišpendleným zrakem k modrému tričku. Až sem jsem mohl cítit její parfém, který nutil mé tělo podivně relaxovat.

El chápavě kývne a kouká před sebe, na ty zpropadené dveře do koupelny, kde se to včera stalo. Od té doby jsem tam ani jednou nevešel, nevím, jestli mám větší hrůzu z toho, že se mi při pohledu na to místo vrátí vzpomínky, nebo z toho, že ne. Jak mám Dory pomoct, aby se mě nebála a nemyslela že jsem psychopat, když si to ani nepamatuju?

,,A ona?" Z Elova hlasu jde poznat jak opatrně na mě jde. Nesnáším to. Strašně moc to nesnáším.

On, Jade i Fred se ke mně příštích pár dnů budou chovat jako v rukavičkách a ani nemůžu vyjádřit, jak tuhle část nemám rád. Dělají, jako bych se každou chvíli mohl rozpadnout na prach.

Nemám odvahu jim říct že to nepotřebuji, protože i přesto, že nesnáším jejich lítostivé pohledy na každém svém kroku a tiché rozhovory, jen co odejdu do jiné místnosti, ti tři jsou jediní co si o mě dělali takovou starost.

Celých těch šest let v děcáku jsem na to byl většinu času úplně sám, bez někoho, kdo by mě obejmul a řekl, že to bude v pořádku. A když už se někdo takový našel, po chvíli byl pryč a já zůstal zase sám.

Vzpomínka na děcák mě zvedne z místa a já se rozejdu ke skříni, ve které jsem nechal schované smlouvy z banky, kterou jsme s Elem a Fredem poctili návštěvou jen pár týdnů zpátky. Popadnu černou podlouhlou krabičku se šperkem, která byla v safu společně s ostatními, a otevřu víko.

El se celou tu dobu neodváží pohnout z místa a pozoruje mě, až se cítím jak zvíře v ZOO.

,,Myslíš, že s ní má Pierre něco společného?" Zeptá se nervózně, nevědouc jak budu reagovat.

Možná jsem měl chvilkové ztráty paměti, ale rozhodně jsem nepotřeboval, aby se se mnou zacházelo jako bych měl za chvíli natáhnout bačkory.

Pohledem přibitým k stříbrnému náhrdelníku se v mysli vrátím k vzpomínkám na blonďatou ženu, která byla od smrti mých rodičů jediný člověk, který mi vrátil zpátky do života ten příjemný pocit domova, díky kteréhmu vám hruď příjemně hřeje.