Outcast | H.S.

kapitola dvacátá šestá

♠️
Outcast | chapter 26
Certainty

Musela jsem Ela několikrát přemlouvat, aby mě nechal v krásném obývacím pokoji s Harrym samotnou. Ze začátku to podle něj nepřipadalo v úvahu, později povolil a nakonec jsme tu s Harrym byli jen my dva, zatímco Fred slíbil že Ela vezme nahoru a bude ho tam i s Jade držet dokud si nepromluvíme.

Několikrát mě ujistil že kdyby se cokoliv stalo mám na ně zavolat. Zahřálo mě u srdce že jsou tak starostliví, přitom se ani pořádně neznáme. Na něco takového jsem nebyla zvyklá, vždyť Freda jsem poznala před pár minutami.

Moc dobře jsem věděla že s Harrym musím mluvit. Už mám dost toho utíkat domů a několik dalších týdnů čekat než se zase někde záhadně objeví a stane se něco dalšího aniž bych dostala odpovědi na své předešlejší otázky.

Takže i přes to že jsem měla tendenci od něj stát minimálně půl metru a strach podívat se mu do jeho zelených očí, kývla jsem. A teď sedím na krásné sedačce zatímco pozoruju Harryho stát u televize se skloněnou hlavou, pochodujícího sem a tam.

,,Jak ti je?"

To je moje první otázka. Mám jich v rukávu ještě spoustu, ale tahle mě zajímá jako první.

,,Vážně? Po celé noci se zeptáš zrovna na tohle?" Uchechtne se Harry a zvedne svůj zrak ke mně.

Jen kývnu, čekajíc na jeho jakákoliv další slova.

Harry ale jen pokrčí rameny a pohledem si prohlíží sadu obrázků v rámečcích na stěně za mnou. Moc dobře vím že tam jsou, byly to první čeho jsem si po příchodu do obýváku všimla.

,,Je mi líp." Odpoví Harry úplně totožně jako já když se mě zeptal El. Možná toho máme společného víc než si myslím.

,,A jak je tobě?" Dodá.

Zvednu k němu své modré duhovky a na jeho tváři vidím nervózní pohled, ze kterého křičí že se bojí mých dalších slov.

,,Jsem na tom stejně."

Jeho odpověď je blesková. ,,To jsem rád, Dory."

Dory.

Pokaždé když mi tak řekne si vzpomenu na tu modrou rybičku z pohádky Hledá se Nemo.

Bambi a Dory.

To jsme ale dvojka.

,,Já- na tyhle sračky jsem fakt mimo, nedokážu ti teď z fleku vysvětlit co přesně se v noci stalo." Hlasitě vydechne aby přerušil to trapné ticho v celé místnosti.

Moc dobře mu rozumím. I já jsem dnes ráno nebyla schopná Jade říct co se se mnou vlastně dělo.

,,Já to chápu, Harry. Ale myslím, že-"

,,Můžu tě někam vzít?" Přeruší mě.

Překvapeně povytáhnu obočí a chvíli ho pozoruju, jestli z něj náhodou hned nevypadne že si dělá srandu.

Harry asi pochopí že to špatně vysvětlil a tak hned pokračuje. ,,Myslím že bych byl schopný o tom mluvit někde jinde. A chtěl bych tě tam vzít."

Byla bych schopná s ním teď někam jet? V noci jsem se hrozivě bála, jenom při vzpomínce na moje třepající se tělo pod teplou přikrývkou mi vyskočí husí kůže.

Ale nebojím se Harryho. Celé ráno jsem si myslela že se bojím ho, ale teď, když tu přede mnou stojí, mi dojde že to tak není. Vyděsilo mě jeho chování, spustilo to ve mě vzpomínky na dětství, na které nejsem pyšná.