Outcast | H.S.

kapitola padesátá druhá

Outcast | chapter 52
Message

HARRY

Ospale prohrabuji blonďaté vlasy obklopující polštář vedle mě, mezitím co počítám její výdechy. Po tom divokém sexu v pracovně ve skleníku, který mě až doteď donutil se opile usmívat, jsme se oblékli, nějakým mně dosud neznámým způsobem dostali do auta a společně až do mého bytu, kde jsme dopadli do bílých peřin v blízkém objetí a tak i usnuli.

Tiše si odkašlu a pokračuju v blízkém zkoumání obličeje Dory, který je ve spánku uvolněnější než kdy jindy. Malá slina ji stéká po tváři přímo na čistě bílé prostěradlo a musím zadržet uchechtnutí, abych ji neprobudil.

Hodiny na stěně ukazovali něco kolem čtvrté ráno, a světlo se pomalu začalo probojovávat mezi stěny ložnice. Pohledem spadnu na fotky mé rodiny, které jsem snad nikomu nedovolil vidět, ale už ve mně nedřímá sebemenší touha se zvednout a schovat je.

Pokud se mnou Dory bude chtít být, dovolím ji vidět všechno. Přesto jak moc se bojím a stydím.

Z přemýšlení mě vytrhne její paže, která mě doteď objímala kolem pasu. Ve spánku ji posune nahoru, tak že ji má teď skoro až u tváře. Znovu projedu prsty její zacuchané vlasy a užívám si klidu, který mi prochází tělem. Vědomí, že bych tak byl schopný strávit věčnost mě vrátí k tomu, že to vlastně není možné.

Probudil jsem se zhruba před hodinou. Zavibrování mého mobilu na nočním stolku vzbudilo jen mě, nebo Dory upadla hned zpátky do hlubokého spánku. Světlo telefonu mi málem vypálilo oči, ale ne tak, abych nemohl přečíst esemesku od neznámého čísla už alespoň milionkrát. Přesto, kolikrát jsem zrakem přejel každé písmenko, jsem se nepřehlédnul.

Dnes v jedenáct hodin, místo dobře znáš. Bylo by rozumné přijít v čas.

Nemusel jsem hádat dvakrát, abych věděl kdo je odesílatelem. Dal bych ale všechno na světě, abych se mýlil.

Dexter nemrhával časem. Neměl to ve zvyku. Už od chvíle kdy jsem toho ďábelského hajzla s psychopatickými sklony poznal, věděl jsem, že nebude cesta ven. A stejně jsem si dovolil mít naději.

Hlasitě si povzdechnu a znovu popadnu do ruky mobil na konferenčním stolku. Z hlavy se mi skoro kouří, jak zde už přes hodinu usilovně přemýšlím o tom, jak dát všechno do pořádku.

,,Harry? Je všechno v pohodě?" Ospalý šepot se ozve těsně u mého krku, její teplý dech mě krapet zalechtá na neoholené tváři.

Vyděšeně telefon bleskově položím zpátky na stolek, aby Dory neměla žádná podezření. Pokud jsem ji chtěl říct pravdu, rozhodně to nebude ve čtyři ráno. Prsty ji položím na tvář a pohled spojím s jejími modrými oči, ve kterých teď má téměř nezřetelné ospalky.

,,Ano, nic se neděje, lásko. Spi klidně dál." Tiše ji zalžu do tváře a znovu obemknu i druhou paži kolem její hrudi. Blondýnka ještě zamumlá něco jako souhlas, než svůj nos zaboří hluboko do místa mezi mým ramenem a krkem, pokračujíce dál v ničem nerušeném spánku.

Zavřu své unavené oči a snažím se věnovat veškerou pozornost na dotyk naší kůže, abych uklidnil divokou paniku v mé hrudi. Právě teď tu Dory leží v mé náručí, v pořádku, živá a zdravá, bez sebemenšího škrábnutí. A ať už schůzka s Dexterem dopadne jakkoliv, musí to tak zůstat i nadále.

--

HARRY, před třemi lety