Outcast | H.S.

kapitola čtyřicátá pátá

♠️
Outcast | chapter 45
Unspoken words

Celé mé unavené tělo ztuhne v pohybu, klíče mi spadnou z dlaně a zvuk jejich dopadu na podlahu našeho obýváku se roznese celou místností. S Codym to ale ani nehne, zhrbeně sedí na naší sedačce, snažíc se uklidnit svoje divoké emoce.

,,Jak k tomu sakra došlo?"

Zadrhne se mi dech. Tohle je to poslední, co bych od dnešního večera čekala. Proboha, měla jsem jet s přáteli na bowling, místo toho moje srdce prožívá už třetí nálož naprostého závalu nových informací a divím se, že ještě nevypovědělo službu.

Můj spolubydlící popadne pomačkaný papírový kapesník na konferenčním stolku a vysmrká se, než jej položí zpátky a zhluboka se nadechne, aby byl schopný mi odpovědět.

,,Objevil se tu před pár hodinami, prostě jsem otevřel dveře on vytáhl obrovský projev, že mě miluje a chce se mnou strávit zbytek života." Rychlost jeho mluvení byla těžko zpracovatelná, ale raději jsem nezasahovala. Když jsem si uvědomila, že mé nohy jsou zase funkční, rozejdu se k sedačce a posadím se přímo vedle něj.

,,Než jsem to stačil pobrat, kleknul si na koleno a vytáhl obrovský prsten."

Před očima mu v tuhle probíhají vzpomínky na událost, kterou těžko zapomene.

Do prdele, můj nejlepší kamarád je asi zasnoubený.

,,Co jsi mu odpověděl?" Ptám se, když mu položím dlaň na záda a on automaticky položí hlavu do mého klína. Vím, že bych taky potřebovala aby mě někdo utěšoval, ale Cody právě rozhodně není ve stavu, kdy by byl schopný něčeho jiného než brečení a mumlání.

,,Já nevím. Nevím BayBay, nevím co mám dělat." Prsty mu pomalu začnu prohrabávat vlasy, aby se co nejdřív uklidnil. V očích mě pálí slzy a mám co dělat abych udržela svůj hlas v klidu.

,,Řekl jsem mu, že si to musím rozmyslet. Krabičku s prstenem mi nechal tady, snad ať si to připomínám pokaždé kdy kouknu na ten zasranej kus zlata."

,,Chceš o tom mluvit?" Zašeptám místo toho do ticha. Nezbývá mi nic jiného než se s tím vším prostě smířit.

Jeho tělo se nepřestává třepat a ani si nedokážu představit, co se v jeho nitru právě děje. Jasně, sama jsem na tom nebyla nejlépe a zoufale toužila po horké vaně, ale Cody byl důležitější. Vždycky.

,,Potřebuju to jen vstřebat, nechci tě otravovat. Jaký byl bowling?"

Zvedne se zpátky a znovu se natáhne po svém kapesníku.

Z jeho slov vydedukuju že o tom mluvit nechce. Bože, nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by po žádosti o ruku brečel tak srdceryvně. Tohle ale nejsou slzy štěstí.

Nedokážu si představit být v Codyho kůži. V tuhle chvíli buď kývne, a šance na vztah se Spencerem zmizí z povrchu zemského, nebo odmítne, a stejně přijde o blízkou osobu ve svém životě.

,,V pohodě."

Lžu, jak když tiskne. Ani by mě nenapadlo v tuhle chvíli vykládat Codymu o věcech, co se dneska staly. Nejen protože bych mu jen přidala starosti, taky si nejsem jistá jestli to vůbec můžu vyslovit nahlas.

,,Země volá Bay!"

Trhnu hlavou zpátky ke svému spolubydlícímu, který mě pozoruje svými červenými oteklými oči. Položím dlaň na jeho ramena a na tváři vyčaruju lehký úsměv, abych zamaskovala tu lítost, kterou vůči němu teď cítím.