Outcast | H.S.

kapitola padesátá pátá

♠️
Outcast | chapter 55
Rainy Run

Člověk má v životě chvíle, které si bude pamatovat už napořád. Mohou to být slova, která vám ublížila natolik že je už navždy máte vyryté do mozku a pronásledují vás na každém kroku. Můžou to být pocity, které jste do té doby neznaly a nová emoce vám prostě zůstane v paměti do konce vašich dní. Jsou to momenty, které nás nějakým způsobem utváří v lidi, kterými jsme dnes.

Pohled na Harryho, ležícího na sedačce v hromadě krvavých obvazů je jeden z nich. Když zavřu oči, dokážu si to vybavit od zaschlé krve, která mu lepila vlasy na čelo, až po jeho klidné oddechy, když se nechal unášet spánkem. Vypadal tak klidně až se mi nechtělo věřit, že se to všechno událo jen chvíli zpátky.

Když zvednu oči k ručičkovým hodinám na stěně, je něco málo po půl páté ráno. Nervózně poklepávám nohou a mnu si zmrzlé ruce, protože to jediné mi pomáhá snášet úzkost která mě svírá.

,,Můžeš toho prosím tě nechat? Snažím se ti to ošetřit."

Z myšlenek mě vytrhne hlas Huga, majitele klubu Moulin Rouge, kam jsem šla s Anthonym na rande a nakonec skončila u Harryho. Zvraty toho večera mi proběhnou hlavou, ale nemůžu myslet na nic jiného než ten fakt, jak moc se ten večer zdál vzdálenou minulostí, přestože to bylo jen pár měsíců. Teď už bylo všechno úplně jinak, až se mi tomu nechce věřit.

,,Promiň." Zamumlám chraplavým hlasem, nebo alespoň tím co z něj zbylo. Po událostech dnešní noci jsem nebyla schopna pořádně promluvit. Hugo jen zavrtí hlavou a dál opatrně desinfikuje rány na mých kotnících. Pálí to, šíleně to štípe, ale mé vyřízené tělo se nemůže přinutit k jakékoliv reakci, přestože je očividné že to je přesně to, co po mě lidi přede mnou chtějí.

Něco říct. Něco udělat. Nebo jen vypadat duševně přítomna.

Na nic z toho jsem ale neměla sílu.

Trvalo dlouho, než mě Harry pustil ze svého sevření. Dlouho mě jen pevně držel kolem pasu, když mu už došla energie na další vzlyky a nepřestával mumlat prosby ať ho neopouštím. Ani já a ani El jsme nedělali nic. Když došel do bodu úplného vyčerpání, pomalu jsme ho dostali do obývacího pokoje, kde jsme ho položili na sedačku a nechali jeho přetíženou mysl zaslouženě odpočívat.

Harryho byt byl....spoušť. Lepší termín bych nenašla. Podlaha v obývacím pokoji byla pokryta střepy tak, že má bosá chodidla byla odřená jen když jsem šla pro sklenici vody, kdyby se Harry náhodou probudil. El mě málem sám odnesl do předsíně, kde jsem měla své tenisky, a donutil mě si je obout. Neměla jsem sílu ani chuť protestovat, a tak jsem si je nasadila a pokračovala v pozorování celé té hrůzy.

Za Elovu přítomnost jsem byla vděčnější, než bych byla schopna říct. Zatímco Harry spal, posadil mě na židli a zabalil do nejteplejší deky, co vyhrabal v jeho skříni. Mezitím co jsem pozorovala spícího kudrnáče, hlídajíc jeho pravidelný dech, zavolal do bytu Freda i Huga, který by se svým titulem z medicíny mohl Harrymu pomoct.

Neexistovala totiž možnost, že bychom Harryho vzali do nemocnice. Nechtěla jsem se ptát proč, protože hlavní bylo že Harry bude v pořádku. Stejně by to byla jen další věc, co by situaci těžko pomohla.

Fred nemusel od nikoho z nás slyšet jediné slovo, aby hned věděl co se stalo. Stiskl mě v pevném objetí a pošeptal do ucha pár utišujících slov, ale já to nevnímala. Bála jsem se z Harryho sklouznout zrakem jen na pár vteřin, a vlastně ani nemůžu říct proč. Strach ovládal mé tělo a držel ho v nesnesitelné křeči, ale jediné co jsem vnímala byl ležící Harry přede mnou.