Outcast | H.S.

kapitola čtyřicátá první

♠️
Outcast | chapter 41
Casablanca

Část mě si přeje, abych vlastnila stroj času a mohla si chvíli, kdy jsem s autem zaparkovala před domovem důchodců, opakovat stále dokola. Po Harryho sebevědomí se jen zaprášilo a okamžitě po mně překvapeně střelil očima.

Vypadá to, že jeho původní plán bude muset počkat. Nevím, jak by to ocenili důchodci okolo nás, kdyby se dostal mezi mé nohy, jak mi ještě před pár minutami sliboval.

Vyprsknu smíchy a okamžitě si ústa zakryju dlaní, jako by si toho snad Harry už nevšiml. Přivře výhružně oči a nepřestává mě sledovat.

Když uzná že se mu vysmívám moc dlouho, hrábne rukou do sáčku čokoládových bonbónů, co jsem nám vzala ke snídani, a hodí po mě plnou hrst.

Zmrznu v pohybu a udiveně pootevřu ústa. Opravdu po mně právě mrsknul čokoládu?

,,Podáš mi taky ten sáček? Mám na ty bonbóny nějakou chuť." Šibalsky se k němu pomalu začnu nahýbat.

Kudrnáč moc dobře ví, co mám v plánu.

,,Smůla, teď je mám já. Budeš si muset počkat, pokud je teda nesním všechny."

,,Opravdu?"

Čím dál víc se nahýbám k Harryho obličeji, který teď září úsměvem. Mám ráda, když z jeho očí syčí ty příjemné jiskřičky, mám ráda když vypadá šťastně.

Zvednu ruku ze svého klína a stejně jako zbytek těla ji přibližuji k sedadlu spolujezdce. Harryho jsem tím zmátla, neví co dělám a výrazně ho to znervózňuje. Vidím, jak zamyšleně nakrčí obočí a snaží se přijít na to, co se děje.

Mezitím co se z mého obličeje snaží cokoliv vyčíst, rukou hrábnu do sáčku s čokoládou i já. Má ho položený v klíně, ale vůbec si mého pohybu nevšimne. Nebo aspoň si to nemyslím, jenže u Harryho není jisté nic.

Do prstů chytnu jeden čokoládový bonbón a pomalu si vložím do úst. Harryho pohled se skloní k mým rtům, kam právě vkládám pralinku. Užívám si ten pocit že mám konečně navrch, i když vlastně v každou chvíli může skončit. Naše nosy v tuhle chvíli od sebe dělí jen pár centimetrů a po těle mi přejede podivně uklidňující pocit, když mi do nosu udeří jeho typická kolínská.

Nasucho polkne, vidím jak se pohne jeho ohryzek. Vypadá uchvácený tím co vidí, a to mi dodává dostatečné sebevědomí na to, abych se okamžitě nezačala červenat.

Hořká čokoláda se začne roztékat na mém jazyku, nevěnuji tomu ale pozornost. Hudba z rádia se ztratí v pozadí a ani nemůžu porozumět slovům textu písničky. Harry vidí v situaci příležitost, proto se k mému obličeji skloní s plánem mě políbit.

Ve chvíli, kdy už cítím Harryho dech na svých rtech, je to pro mě konečná. Srdce mi divoce bije, když se od něj odtáhnu a zapadnu zpátky do svého sedadla. Svět se zase spustí a já se ujistím, že nikdo tohle představení nesledoval.

Nečekám na Harryho reakci, vím, že bych se neudržela. Naše provokování a postrkování možná bylo typické tak pro šestnáctileté puberťáky, jenže ten pocit kdy se mi třepou kolena a srdce mi hlasitě buší v hrudi mi dodával jakýsi pocit, že opravdu žiju.

Je těžké schovat úšklebek, když se snažím dělat jakože nic. Popadnu do ruky svůj kelímek kávy a vypnu rádio. Harryho tělo je stále zmrzlé na místě, myslím že ještě ani nezaregistroval co se vlastně stalo. Otevřu dveře a vystoupím ven do únorové zimy, nechávajíc ho za sebou.